David Drahonínský, lukostřelec-paralympik

Jako náměsíčný v 16 letech vypadl ze třetího patra a vážně si poranil míchu. Smířit se s tím, že nemůže dělat taekwondo, hrát hokejbal nebo se honit za míčem s kopačkami, podle něj nejde. „Našel jsem si však postupem času jiné věci v životě, jimiž naplním 24 hodin denně. Nemusím tak přemýšlet o tom, že jsem David s handicapem a že takových, jako jsem já, je na světě menšina,“ vysvětluje.

Studoval v cizině, v zahraničí byl dokonce i na praxi. Může tak snadno porovnávat, jaký postoj má většinová společnost k handicapovaným u nás a jaký za hranicemi. Jeho odpověď může být pro mnohé překvapivá. „Určitě by ode mě mnoho vozíčkářů rádo slyšelo, že jsme na tom špatně a že na západ od našich hranic se mají handicapovaní strašně dobře – ale vyvedu je z omylu. Tak to není,“ říká.

Vše je podle něj závislé především na tom, co všechno je člověk sám ochoten udělat. „Život, ať už s handicapem, nebo bez handicapu, si může člověk kočírovat sám. Jaké si to udělá, takové to bude,“ je David Drahonínský přesvědčen.

David Drahonínský a Lucie Výborná během rozhovoru|foto: Alžběta Švarcová

On sám toho už v životě dokázal celou řadu. Mezi jeho největší úspěchy patří lukostřelecké zlato z paralympiády v Pekingu – a David Drahonínský doufá, že už za pár dnů se k němu další cenný kov, tentokrát z Londýna, přidá. Jak se vlastně na paralympiádu v Londýně připravuje? Jak prožívá okamžik těsně před tím, než vypustí šíp k jeho cíli? A jak důležitá v životě je – nejen pro lukostřelce – koncentrace?

Záznam celého rozhovoru s Davidem Drahonínským a dalšími Hosty Radiožurnálu si můžete poslechnout v iRadiu.