Cirk La Putyka slaví 15 let na scéně. „Je to náš dvojbob. Rosťa je pilot a já jsem brzdař,“ usmívá se Vítek Novák

Představení Okamžik je vlastně jakousi nadsázkou na to, jak vypadá konkurz, když se člověk hlásí do už věhlasné company. Jak vypadal ten první konkurz, co jste dělali?

RN: Působil jsem v Divadle Archa s režijním tandemem SKUTR a už Krofta jako vedoucí našeho ročníku na DAMU chtěl, abychom byli autoři.

Dostal jsem možnost vytvořit svoje vlastní představení v Arše ta cesta byla oslovit pohybově nadané profesionální herce, kteří dostanou pravidelně každý týden kurzy v akrobacii, ve skocích na trampolíně, v tanci a s těmi herci udělat to představení. Ti herci ale postupně vymizeli kvůli všem svým závazkům. Byla tam třeba Hanka Vágnerová, Kuba Gottwald, Anička Schmidtmajerová…

Čtěte také

Cirk La Putyka vystupuje se studenty z Kyjeva. „Nejsem emotivní, ale málem jsem se rozbrečela,“ vypráví jejich vedoucí

Já jsem po tom, co ti herci začali opouštět ty kurzy a nedostavovali se na ně, oslovil ty lektory, takže tam zůstal Petr Dejl jako několikanásobný mistr republiky ve skocích na trampolíně, zůstal tam Petr Horníček, nynější šéf Divadla BRAVO! a Losers Cirque Company. No a vznikla tak strašně divná a nesourodá skupina lidí, kde byl Vojta Dyk, Kuba Prachař, Honza Maxián, Jirka Kohout z Divadla Drak, byl tam Petr Horníček, v té době módní návrhář, byli tam dva tanečníci z DOT 504, Lenka Vágnerová a Pavel Mašek…

Takto to vzniklo, nebyl konkurz. Konkurzy jsme začali dělat až na představení Risk, což bylo první mezinárodně obsazené představení. A tam byl Petr Valchář, který byl půl roku po úraze od hrudníku dolů ochrnutý. Cíleně jsme hledali lidi, kteří mají hendikep, a mezinárodní akrobaty.

Veselá bída

V představení Okamžik v jedné scéně vystupuje i vaše maminka a říká: „Cirkus je veselá bída.“ Přeložte mi to tak, jak to chápete vy. Jak to žijete?

Čtěte také

Cirque du Soleil už mě neláká. Mám raději představení, kdy je člověk blízko, říká šéf festivalu Letní Letná

RN: Já jsem byl letos na velmi prestižním festivalu v Kanadě, kde jsem viděl 44 prezentací, 13 představení. Za to léto jsem viděl asi 70 různých kulturních eventů, performance, představení… Přemýšlím o tom, co děláme my a jak je to blízko nebo daleko cirkusovému umění. Myslím, že to umění je základ, ale nežijeme v maringotkách, nekočujeme tak, jak třeba spousta těch francouzských company ještě kočuje. V Americe se šapitem nejezdí vůbec nikdo, tam je to neudržitelné. Francie je poslední takový ostrov, a ještě je jedna company ve Švédsku, která má svoje vlastní šapitó.

Myslím si, že to máma v tom představení říká ve vztahu k jejím kořenům, kdy ona se narodila do kočovné rodiny a zažila kočování opravdu v tom pravém slova smyslu. Ale je tam spousta věcí, které se přenáší z generace na generaci. Nikdo moc nevidí tu dřinu a tu řeholi, která za tím je, to, že člověk má docela krátkou kariéru. Denně musí pracovat se svým tělem a připravovat ho, každý den je v tréninkové hale…

Je to řehole a člověk si často sahá na nějakou hranu a na nějaké dno.
Rosťa Novák

Vy musíte svým způsobem pracovat daleko víc než vrcholoví sportovci, kteří mají ty tréninky rozplánované, ale potom taky mají maséry, mají relaxaci, mají kompenzace… Podle mě je nový cirkus prostě jenom dřina.

Čtěte také

Dennodenně se bijeme za český šerm. Jsme takoví mušketýři a dobrá parta, usmívají se čerství medailisté z Paříže

RN: Už se to taky mění. My máme Kačku Mikynovou, což je fyzioterapeutka, máme v divadle i fyziomístnost, kde je kryo, lymfa, elektro, sauna… Takže už víme, že to tělo potřebuje nějakou péči.

Ale rozdíl ještě oproti sportovcům je myslím takový, že třeba máme představení, kde si to ti herci sami naloží, postaví, odehrají, zbourají, odvezou, odřídí – a to je blízko tomu kočovnému způsobu života. V devět ráno je warm-up a v šest se končí, takže je to trošku jiné. U sportu je to třeba tříhodinový, velmi intenzivní trénink. Tady je taky – fyzicky –, ale pak ještě člověk potřebuje zapojit hlavu, když pracuje s tou kreativitou a je nějakým partnerem režisérovi a spoluvytváří to představení. To je velký rozdíl. Je to určitě řehole a člověk si často sahá na nějakou hranu a na nějaké dno.

Vítku, kolikrát jste byli s Cirkem La Putyka na existenční hraně?

VN: Myslím si, že tak jako spousta dalších jsme se tam určitě objevili v době covidu. A mnohokrát předtím. Já mám pocit, že to je tak ob rok. Nebudu přehánět, ale na druhou stranu – my netroškaříme.

Pilot a brzdař

Čtěte také

Smích je všude stejný. Cimrmanovské publikum se směje často, krásně a chytrému humoru, usmívá se herec Táborský

No právě. Tady sedí megaloman, který si něco vymyslí… A co potom vy mu říkáte? Jak vypadají ty debaty mezi vámi?

VN: Já mám rád jeden příměr opět ve znamení sportu, a to je náš dvojbob: Rosťa je pilot a já jsem brzdař. Já nevidím nic, vidím jeho záda. Rosťa vidí, kam jedeme, a já se snažím přibržďovat v momentě, kdy cítím nebezpečí a brzdím před zatáčkami.

Ale Rosťa je i skvělý, jak sám o sobě říká, „nadchávač“. Těžko se odolává těm nápadům a spíš je to o tom, že mu pomáhám ty sny realizovat a dovést je do cíle. Ale samozřejmě se ode mě někdy nějaký vztyčený prst objeví. A myslím si, že čím dál tím víc. Na to bratr reaguje.

Moje pozice už je trochu jiná, od září minulého roku máme nového ředitele Ondřeje Vykoukala, který se zorientoval velice rychle a je skvělý. A myslím si, že toto všechno pochopil – takový ten balanc mezi tím udržet rozpočet a zároveň nesnížit uměleckou hodnotu představení a Rosťu tím co nejméně omezovat v jeho snech, ale zároveň myslet na to, abychom nebalancovali na té finanční hraně.

Láska ke sportu a na druhé straně láska k umění a kultuře, do které jsme se narodili, nás doprovází celý život.
Rosťa Novák

S novým projektem směřujete k vrcholovým sportovcům, protože vaši akrobati, lidé, kteří hrají nový cirkus, nejsou nic jiného. Jak to bude vypadat? K čemu vlastně dospíváte? Jak se k tomu propracováváte?

RN: Jak bratr řekl před chvilkou, měl blízko ke sportu a já taky. Oba dva jsme si hledali trošku jinou cestu, jak pracovat s těmi rodinnými kořeny, které máme, a hledali jsme si něco vlastního, a to byl sport. Ta láska ke sportu a na druhé straně láska k umění a kultuře, do které jsme se narodili, nás doprovází celý život. V roce 2019 jsem přinesl tento nápad udělat představení o vrcholovém sportu. Schválně říkám o vrcholovém, protože je to něco trošku jiného než ten amatérský nebo hobby sport.

Čtěte také

Dejvické divadlo slaví 30 let. „Občas mám pocit, že mě odtamtud ponesou nohama napřed,“ směje se zakladatelka

Díky tomu, že prostřední syn Matyáš přešel v lednu k druhé disciplíně a trénuje oštěp u Báry Špotákové a díky jedné z fyzioterapeutek, která se stará o všechny naše akrobaty, paní doktorce Velebové, jsme se dostali do toho světa sportu zase z jiné strany.

V roce 2022 jsme udělali první veřejnou prezentaci, kde jsme na jeviště dostali sportovce – MMA zápasníky, gymnasty… Byl tam Jirka Beran, kordista, teď bronzový medailista z olympiády. A prolnuli jsme ty dva světy sportu a jeviště. Teď jsme ve fázi, kdy už máme obsazení, máme datum premiéry, což je 21. září 2025. Začínáme teď zkoušet v řeckých Aténách.

Jaké sportovní disciplíny se v představení objeví? Inspirovaly je olympijské hry? A co byl největší risk, který s Cirkem La Putyka podnikli? Poslechněte si celý rozhovor.