Smích je všude stejný. Cimrmanovské publikum se směje často, krásně a chytrému humoru, usmívá se herec Táborský

Jak se herec dostane k režírování? Je to tak, že se k režii doslova prohraje?

Ne, to vzniklo náhodou. Pravda je, že jsem vždycky do všeho kibicoval. Protože mám původně technické vzdělání, radil jsem osvětlovačům, zvukařům a celé jevištní technice. Ale bylo to také tím, že mám rád divadlo komplexně. Vnímám ho. Vnímám, jak by měla vypadat světla, jak by měla fungovat dekorace a podobně, přece jen je právě na tom herec závislý, hodně ho to ovlivňuje.

Čtěte také

Stopy Járy Cimrmana zavedou diváky do míst věnovaných géniovi. Průvodci budou Táborský i další herci divadla Járy Cimrmana

Moje režisérské pokusy vznikly nenápadně. Divadlo v Řeznické je malé a potřebuje šetřit a paní ředitelka mi nabídla, jestli bych to nezrežíroval a rovnou v tom nezahrál. Režie je v tomto případě uložená do herectví, nedá se tam moc kouzlit. Takže jsem se snažil pracovat co nejvíc na charakterech a na dialogu a to pro mě bylo cenné, hodně jsem se přiučil.

Na DAMU jste se čtyřikrát nedostal, takže když vás vzali, byl jste v ročníku s mladšími spolužáky, jako byl Martin Dejdar nebo Simona Postlerová. Jak jste zapadl?

V tom byla potíž. Mně bylo o pět let víc a mezi osmnáctým a třiadvacátým rokem je rozdíl. Oni dělali věci, které já už měl za sebou, a ve chvílích, kdy jsem se je tedy snažil napodobit, abych zapadl, jsem byl trapný. Z toho vznikal stres a napětí.

Abych na DAMU zapadl, napodoboval jsem mladší spolužáky. Nešlo mi to a málem mě vyhodili...

A výsledkem bylo – a to mi přiznal pan Spáčil až po letech – že přemýšleli, jestli mě po prvním ročníku nemají vyhodit. To byste mě asi zabili, řekl jsem mu. Ale já jsem byl opravdu v křeči, špatný, nedařilo se mi. Začalo se to lámat až později.

Jedna posluchačka se někde dočetla, že jste instruktor lyžování, je to pravda?

Byl jsem.

A není to tak, že když jste jednou instruktor, jste jím navždycky?

Myslím si, že v tomhle případě to není doživotní. Já jsem byl instruktorem v době, kdy se lyžovalo stylem, který můj syn později nazval oldtimer. Ještě nebyly carverové lyže, ale rovné a dlouhé a jezdilo se trochu jinak.

To bylo ještě na Pedagogické fakultě, kde jsem studoval fyziku a základy techniky. Hned zkraje roku jsem si udělal instruktorské zkoušky a už se svým ročníkem jsem jel na lyžařský výcvik jako instruktor.

Směje se cimrmanovské publikum jinak než v jiných divadlech, ve kterých účinkujete?

Čtěte také

Cimrman baví i generaci pravnuků. Je totiž nadčasový. Jakkoli to zní jako klišé, usmívá se historik

Smích je všude stejný, ale směje se tam velmi často a krásně. A kolikrát jsou to až demonstrativní večery. Hlavně na zájezdech, tam ještě přibývá asi vděčnost lidí, že jsme za nimi vyrazili z Prahy, takže se to ještě zesiluje. A mám pocit, že se smějí velmi chytrému humoru.

Jsou náznaky, že by někdo z Cimrmanů řekl ,končíme‘?

Nemluví se o tom. Je to takový vykřičník, který visí někde ve vzduchu, a chodí se okolo.

Jaká je jeho role v cestopisu České televize Stopy Járy Cimrmana? A jaké to je uráčkovat celé představení? Poslechněte si celý rozhovor.