Chtěli jsme Afriku ukázat tak, jak ji může zažít prostý člověk, vypráví průvodci dokumentu Po jedné stopě

Budeme mluvit o Africe, kromě toho, že jste natočili mnoho hezkých dílů o putování Afrikou na motorce, jste v ní projeli 25 tisíc kilometrů od severu na jih. Martin Písařík o cestě říká: „Co mě Afrika naučila? Naučila mě lhát.“ Vy jste to neuměl?

MP: Vůbec. Uměl jsem zatloukat a mlčet, to jako chlapi umíme. Říct ale někomu do očí lež je už větší problém. Jde o to, že jsem vyrůstal jako skaut a byl jsem takový dobrák. Kdybych jel sám a Igor mě na cestě nějaké věci nenaučil, tak by mě rozebrali už někde mezi Marokem a Mauretánii. Už bych neměl nic, všechno bych rozdal a Afriku s přístupem, se kterým jsem tam přijížděl, neprojel.

Pojďme na začátek společné historie vašeho dokumentárního seriálu. Igor řekl, že sháněli herce, který umí jezdit na motorce, tak jste mu byl, Martine, přidělen. Jak rychle jste si sedli?

IB: Řekl bych, že hned.

MP: Věta vznikla u původně jiného projektu, který se nakonec nepovedl. Celá tato cesta je opravdu naše. Přišli jsme do České televize a díky Janě Škopkové, kterou jsme tam potkali a která se za nás zaručila a teď s námi spolupracuje, jsme jim to nabídli. Okamžitě, hned na prvním setkání, nám bylo jasné, že máme podobné vidění světa. Myslím, že jedna věc je, že máme rádi lidi, což je důležité, protože pokud je rádi nemáte, poznají to.

Čtěte také

V Libyjské poušti jsem si sáhl na dno, vypráví cestovatel. Objevuje svět ve stopách Hanzelky a Zikmunda

IB: To je tvůj pohled. Z mého pohledu se mi líbilo, že Martin není dominantní, do ničeho mi nekecal, přizpůsoboval se. A má trošinku zženštělou povahu v tom, že když už jsem ho strašně rozzlobil, tak se sekl, šel do sebe, nemluvil a nehádal se, na což jsem byl zvyklý z domova. Nechal jsem ho dvacet minut v klidu a věděl, že za těch dvacet minut na něj můžu opět mluvit.

V některých afrických státech hotely opravdu jen připomínají hotel. Spali jste někdy i venku?

IB: Často, někdy i u lidí, kteří nás pozvali. Někdy také v opravdu špinavých místech, která se hotelem nedají nazvat. Ať si posluchači představí bývalé kóje pro prasata, kde je jedna postel s matrací a rošt proležený tak, že tam musíte dát polštář, aby se postel vyrovnala. Matrace tam nikdy nebyly vyměněné.

MP: Raději jsme spali ve stanu, tam má člověk své klima, věci. Někdy jsme si stan postavili i na terase hotelového pokoje.

Najednou jsem ve světě, kde jde jen o to, kde budu spát a co budu jíst. Je to obrovsky osvobozující.

Co je na vašich cestách cílem?

IB: Bylo mi nabídnuto vybrat jakoukoli cestu, aby to bylo zajímavé. Tím, že mám zkušenosti ze světa, jsem si vybral Afriku, protože jsem to bral jako naši první a poslední cestu. Afrika je tak zajímavá, pestrá a rozdílná oproti zbytku světa. Cílem bylo ukázat českému národu Afriku tak, jak ji může zažít úplně prostý člověk, ne novinář, ale jednoduše cestovatel a milovník lidí, za kterého se považuji.

Proč se na cesty vydáváte? Co vás k nim táhne?

Čtěte také

Martin Písařík přibližuje motorkářský cestopis: Chceme ukázat, jak to vypadá v zemích, kde byla válka

MP: Jak jsem říkal, byl jsem skaut, zvyklý být v přírodě. Tady řešíme spoustu věcí – děti, školka, rodina, práce, ambice, vydělávání peněz, hypotéky, placení účtů, kamarádi, hospody… A najednou jsem ve světě, kde mi jde jen o to, kde budu spát a co budu jíst. Je to obrovsky osvobozující.

Navíc by mě nebavilo vše prožívat jen sám v sobě, rád vyprávím příběhy, je to mé povolání. Je jedno, jestli to zpívám, hraji na jevišti, nebo to můžu převyprávět díky cestovatelskému seriálu. Když něco vidím, chci to pojmenovat a ukázat ostatním, dělá mi to pak radost. Nejvíc mě ale asi žene to, že člověk je opravdu „tady a teď“, je tam s lidmi a žije sice tak nějak základně, ale je to velmi osvobozující.

Proč je komár nejnebezpečnějším zvířetem Afriky? Byla tato cesta jednodušší než ta předchozí? A jak je zajištěna bezpečnost v zemích, kde se může něco stát? Poslechněte si celý rozhovor.