Být bukinistou na kyjevské Petrivce neznamená jen prodávat knížky. Tržiště žije příběhy knih i jejich majitelů

Pan Stas má tisíce knížek, takže můj úkol najít mezi nimi Bílou gardu Michaila Bulgakova vypadá jako hledání jehly v kupce sena. Ale Stas tvrdí, že to zvládne.

Pan Stas má na Petrivce tisíce knížek pod střechou i pod širým nebem|foto:Tomáš Havlín, Český rozhlas

Hromady knih má bez ladu a skladu naházené v kójích za roletami, další svazky ve vysokých vratkých komíncích na chodníku překrývá prostě igelit. Podle Stase, který prodává knížky na Petrivce už 20 let, je v tom ale systém.

Bulgakova hledáme spolu. Mezitím se na Bílou gardu trochu vyptávám. Je to román zasazený sice do chaotického roku 1918, ale odehrává se kousek odtud, dole u Dněpru v historické čtvrti Podil.

„Bílá garda je román o Kyjevě v době revoluce, jsou tam různí bílí oficíři. Ale Bulgakov upadl v nemilost. Zakázaný není, ale napsal něco proti Ukrajině a ve prospěch Ruska, a teď je válka. Máme spisovatele a básníky, kteří jsou naší vládě nepohodlní,“ říká bukinista.

Čtěte Lišáka Mikytu

Moje naivita ohledně Bulgakova, který se sice v Kyjevě narodil, ale v současnosti do panteonu uctívaných národních hrdinů rozhodně nepatří, budí u dalších zákazníků pana Stase docela veselí. Nakonec ale Bílou gardu v jedné hromadě knih opravdu najdeme. Dva svazky v přepočtu za 80 korun, to je docela láce.

Pohádku Lišák Mikyta koupil pan Vladimir na Petrivce a přeložil ji do polštiny|foto:Tomáš Havlín, Český rozhlas

Podobně výhodně pořídil u Stase trojdílný rusko-ukrajinský slovník pan Vladimir. „Tři svazky, tři dolary. V knihkupectví by to vyšlo tak osmkrát dráž. Knihy jsou na Ukrajině drahé,“ říká kardiochirurg na penzi, který se ale nejvíc chlubí jiným úlovkem – dětskou pohádkou Lišák Mikyta, kterou napsal Ivan Franko. Podle Vladimira na Ukrajině naposledy vyšla v roce 1972.

„Je třeba ji číst, protože Ivan Franko, to je ta nejčistší ukrajinština. Namísto toho je ale ukrajinský knižní trh zaplavený překladovou literaturou, většinou škvárem, který by se dětem ani neměl dostat do rukou,“ neskrývá rozhořčení.

„Lišáka Mikytu jsem přeložil do polštiny a teď bych chtěl, aby vyšel v Polsku jako bilingva. Vydání by mohly doprovázet dětské kresby. Nashromáždil jsem asi stovku dětských kreseb z celé Ukrajiny.“

Koloběh života

Knížky ve stánku na Petrivce prodává taky paní Nadin. Zájem číst podle ní od začátku války jenom vzrostl.

„Zpočátku lidi seděli u televize a internetu, ale pak začali číst – hlavně ukrajinskou historii, ukrajinské klasiky. Lidi prostě chtějí normálně žít, i když je každou chvíli poplach. Chtějí si zajít na kávu nebo na procházku a čte se hodně. Ukrajinci a Ukrajinky hodně čtou, je to vzdělaný národ, a proto se nás taky bojí,“ nepochybuje.

Podle paní Nadin má Petrivka nezaměnitelnou atmosféru|foto:Tomáš Havlín, Český rozhlas

Být bukinistkou na Petrivce ale podle ní neznamená jen prodávat knížky. „Je to stejné jako na manikúře nebo u lékaře. Když přijde člověk, musíte ho vyslechnout, popovídat si, je to víc než jen vydělávání peněz,“ popisuje.

„Petrivka žije, je tady silná atmosféra, a to právě díky knihám. Někdo tu knihu četl a rozplakala ho, někdo ji dal své první lásce, někdo ji dostal darem od svého otce. Je to historie, koloběh života,“ uzavírá poeticky Nadin.