Být bukinistou na kyjevské Petrivce neznamená jen prodávat knížky. Tržiště žije příběhy knih i jejich majitelů
Přestože Ukrajina patří k nejchudším zemím Evropy, a navíc se už třetí rok brání ruské agresi, zájem o literaturu v zemi neklesá. Knížky jsou ale drahé, a tak hodně lidí zajde ve volné chvíli na Petrivku, nejznámější tržiště s knihami z druhé ruky na Ukrajině.
Pan Stas má tisíce knížek, takže můj úkol najít mezi nimi Bílou gardu Michaila Bulgakova vypadá jako hledání jehly v kupce sena. Ale Stas tvrdí, že to zvládne.
Hromady knih má bez ladu a skladu naházené v kójích za roletami, další svazky ve vysokých vratkých komíncích na chodníku překrývá prostě igelit. Podle Stase, který prodává knížky na Petrivce už 20 let, je v tom ale systém.
Bulgakova hledáme spolu. Mezitím se na Bílou gardu trochu vyptávám. Je to román zasazený sice do chaotického roku 1918, ale odehrává se kousek odtud, dole u Dněpru v historické čtvrti Podil.
„Bílá garda je román o Kyjevě v době revoluce, jsou tam různí bílí oficíři. Ale Bulgakov upadl v nemilost. Zakázaný není, ale napsal něco proti Ukrajině a ve prospěch Ruska, a teď je válka. Máme spisovatele a básníky, kteří jsou naší vládě nepohodlní,“ říká bukinista.
Čtěte Lišáka Mikytu
Moje naivita ohledně Bulgakova, který se sice v Kyjevě narodil, ale v současnosti do panteonu uctívaných národních hrdinů rozhodně nepatří, budí u dalších zákazníků pana Stase docela veselí. Nakonec ale Bílou gardu v jedné hromadě knih opravdu najdeme. Dva svazky v přepočtu za 80 korun, to je docela láce.
Podobně výhodně pořídil u Stase trojdílný rusko-ukrajinský slovník pan Vladimir. „Tři svazky, tři dolary. V knihkupectví by to vyšlo tak osmkrát dráž. Knihy jsou na Ukrajině drahé,“ říká kardiochirurg na penzi, který se ale nejvíc chlubí jiným úlovkem – dětskou pohádkou Lišák Mikyta, kterou napsal Ivan Franko. Podle Vladimira na Ukrajině naposledy vyšla v roce 1972.
„Je třeba ji číst, protože Ivan Franko, to je ta nejčistší ukrajinština. Namísto toho je ale ukrajinský knižní trh zaplavený překladovou literaturou, většinou škvárem, který by se dětem ani neměl dostat do rukou,“ neskrývá rozhořčení.
„Lišáka Mikytu jsem přeložil do polštiny a teď bych chtěl, aby vyšel v Polsku jako bilingva. Vydání by mohly doprovázet dětské kresby. Nashromáždil jsem asi stovku dětských kreseb z celé Ukrajiny.“
Koloběh života
Knížky ve stánku na Petrivce prodává taky paní Nadin. Zájem číst podle ní od začátku války jenom vzrostl.
„Zpočátku lidi seděli u televize a internetu, ale pak začali číst – hlavně ukrajinskou historii, ukrajinské klasiky. Lidi prostě chtějí normálně žít, i když je každou chvíli poplach. Chtějí si zajít na kávu nebo na procházku a čte se hodně. Ukrajinci a Ukrajinky hodně čtou, je to vzdělaný národ, a proto se nás taky bojí,“ nepochybuje.
Být bukinistkou na Petrivce ale podle ní neznamená jen prodávat knížky. „Je to stejné jako na manikúře nebo u lékaře. Když přijde člověk, musíte ho vyslechnout, popovídat si, je to víc než jen vydělávání peněz,“ popisuje.
„Petrivka žije, je tady silná atmosféra, a to právě díky knihám. Někdo tu knihu četl a rozplakala ho, někdo ji dal své první lásce, někdo ji dostal darem od svého otce. Je to historie, koloběh života,“ uzavírá poeticky Nadin.
Související
-
Bukinisté jsou součástí Paříže už více než tři století
Bukinisté mají asi jedno z nejromantičtějších povolání na světě. Sedí na břehu Seiny, prodávají knížky a při tom potkají spoustu lidí, povídají si s nimi nebo disku...
-
Kam se v Káhiře vydat, když si chcete přečíst zakázaného autora?
Mnohé arabské země cenzurují literární díla. Patří k nim i Egypt. Tentokrát si tamní úřady vzaly na mušku domácího autora Alá´a Al-Aswáního.
-
Pařížský trh s knihami láká knihomoly i milovníky genia loci...
Jídlo a knihy většinou nejdou dohromady. Na pařížském knižním trhu toto pravidlo ovšem tak úplně neplatí. Nebyli by to Francouzi, aby se i na takovém místě nenašlo ...
