Alpský lyžař Kryštof Krýzl: Příprava na sezonu nebyla ideální, ale vše směřuji na mistrovství světa do Francie

Kryštofe, kdy se zapojíte do závodního kolotoče?

Měl bych se zapojit začátkem prosince, generálkou pro mě bude Evropský pohár. Světový pohár začnu ve Val d'iSère, což je můj oblíbený kopec.  

Proč vynecháváte úvodní podnik světové série v Söldenu?

Až do letoška jsem ho nevynechal, když jsem měl tu možnost ho jet. Jinak mi nevyhovuje ten termín, nikdy jsem se nesžil s tím kopcem. Vždy to pro mě bylo trápení a nějaký stres, který z pohledu dalších závodů nemusel být úplně špatný. Nikdy se mi tam ale nepodařilo zabodovat. Letos i vzhledem k tomu, že moje příprava neprobíhala úplně ideálně, jsme se s trenéry rozhodli, že zkusíme jiný model a budeme formu gradovat až směrem k prosinci. 

Máte spočítáno kolik letních příprav už máte za sebou?

"Svěťák" jezdím šestnáct let, takže patnáct nebo šestnáct příprav na hlavní sezonu už jsem absolvoval. Hodněkrát jsem to měl stížené rekonvalescencí a návratem po zranění, takže těch, kde by to bylo bez jakýkoliv komplikací, tolik nebylo. Poslední dvě sezony jsem mohl budovat kondici bez nějakých problémů, což se mi během kariéry moc často nestávalo. I proto přišlo rozhodnutí, že budu ještě pokračovat. 

Jak vůbec vnímáte začátky sezony?

Lidé ti říkají a předpokládají, že jsi zkušený a že už tě nic nerozhodí. Loni to bylo ale nejhorší ze všech let, když jsem na začátku sezony závodil. Navíc mě forma graduje většinou hodně pozdě, mnohdy až v únoru, březnu. Většinou to ladím na mistrovství světa  a olympiádu. I proto jsem letos úvodní závod "srabácky" nejel.

Jak probíhala letošní příprava?

Nebylo to úplně dobré. Po zimě už nebyla dostatečná rezerva sněhu, což byl problém i na ledovcích. Když vykulminovalo "letní" počasí, tak jezdil v celé Evropě jeden ledovcový vlek, kde se dalo trénovat. Bylo těžké si tam zajistit i možnost tréninků, protože na jediné místo byl obrovský zájem. I relativně dobré týmy, které si včas nezajistily rezervaci, tak měly problém. 

Má trénování na ledovcích budoucnost?

Určitě trend je špatný. Nevím v jakém časovém horizontu se přestane na ledovcích jezdit úplně. Záleží na zimách, jsou schopni na těch místech sníh přikrýt takovým kobercem, vypadá to hrozně, ale zatím to funguje. Počká se měsíc a v červenci, srpnu to rozrolbují a dá se na tom lyžovat. Lyžování v létě třeba na Zermattu je tam srovnatelné se zimními podmínkami i pro "turisty".

Čím dál častěji se týmy stěhují do hal nebo krytých sjezdovek. Využíváte to také?

Kvůli klimatickým podmínkám se do hal jezdí více. Hlavní využití to má pro čistě slalomáře, kteří velkou část přípravy stráví právě tam. Výhodou jsou konstantní podmínky a hodně ledovatá podložka. U závodníků v rychlostních disciplínách se tam tolik natrénovat nedá. 

Čtěte také

Před novou sezonou změnila lyže i trenéra. Jak se Martina Dubovská cítí před nadcházející zimou?

Jaké pocity zažívá sportovec při tréninku v hale?

Je to zvláštní. Člověku přijde, že tam je hrozná zima. Přijde tam v kraťasech, musí se převléknout do lyžařského a je tam pod nulou. Je to větší "mrazák". Může to být dobrá kombinace, když je venku hezky, tak si užije krásný den a vevnitř v mrazáku si odmaká hodinu, dvě intenzivního tréninku. 

Z haly máte ale i vzpomínku na velký úraz. Co se stalo?

Získali jsme část sjezdovky, takový pruh, který byl podél U-rampy a mělo to být jištěné sítí. Udělal jsem chybu, vlétl do síti, kde se předpokládalo, že mě zastaví. Byly špatně připevněné, prolétl jsem a spadl do díry u U-rampy. Spadl jsem přímo na záda a zlomil si páteř. 

Zlomená páteř, to nezní úplně hezky...

Prvně jsem řešil to, že mám hrozně vyražený dech a bál se, že už se nenadechnu. Naštěstí to přišlo k sobě. V rámci našeho týmu jsme tam měli člověka, který fungoval jako dobrovolník v záchranný službě. Hala byla jinak vybavená, ale nebyla připravená na takový úraz. Přilétl tam vrtulník a borci také nebyli připravení. Venku bylo třicet stupňů, vevnitř pod nulou, takže ta manipulace byla trochu náročnější.

Kryštofe, přibližte posluchačům vaše lyžařské začátky?

Údajně jsem začal lyžovat docela dobře. Jako mimino jsem byl prý brutálně tlustej, pořád jsem ležel a nebavilo mě chodit. Když mě postavili na lyže, tak se ukázalo, že mi to usnadňuje pohyb. Prý jsem sjel poprvé kopec na Ladronce a narozdíl od ostatních dětí nespadl a normálně zastavil. Rodiče jsou vášniví lyžaři, oba závodili a poznali se skrz lyžování a vedli nás k tomu. 

Bylo důležité, že podobnou cestu měl i bratr?

V bráchovi jsem viděl vzor a zároveň někoho koho chci porážet a dotahovat se na něj. Já se to učil na něm. To, co jemu trvalo měsíc, tak mě trvalo týden. Byl lepší, ale rychle jsem se mu přibližoval a panovala mezi námi zdravá rivalita. Doteď jsme hrozně soutěživí, třeba včera na fotbálku jsme hráli zase proti sobě a baví mě ty emoce.

Jak to tehdy fungovalo, když chce dítě z Prahy začít závodně lyžovat?

Já tomu dodnes nerozumím. Hnacím motorem byla láska k horám a že tam rodiče chtějí trávit čas. Táta po revoluci začal podnikat, založil s Bohumírem Zemanem Ski Club Špindl a vytvořila se skvělá skupinka dětí. Vše to stálo peníze, zvlášť v období když už táta viděl, že by z nás mohlo něco být. Tátovi se omlouvám, ale zároveň jsem vděčný za ty možnosti. 

Je v současnosti těžší začít s lyžováním, pokud je člověk z Česka?

Těžší je vytvořit kolektiv lidí, kteří stejně smýšlí. Hodně se to individualizuje a je to často možnost pro děti bohatých rodičů. Dřív to bylo jednodušší, minimálně na české úrovni. Je to strašně drahý a náročný sport a většinou u něj vydrží děti rodičů, kteří si to mohou dovolit. Bohužel se to někdy strhává v to, že jedenácti, dvanáctileté děti jedou profirežim, trénují na ledovcích, mají kondiční trenéry a postrádá to tu hravost a zábavu.

Není to problém i ve fungování svazů a klubů?

Svaz se poslední dobou snaží působit hodně edukačně a nechce, aby to směřovalo tímhle trendem. Vždy v tom ale budou hrát roli rodiče, především ze začátku. Je to český nešvar, že to chtějí rodiče moc na sílu.  

Máte momentálně vyhlédnutého závodníka, který by se v budoucnu mohl výrazněji prosadit?

Děti samozřejmě sleduji. Líbí se mi vyhlížet talent a baví mě děti, u kterých vidím, že z toho mají hlavně radost. Je to kreativní, nohy jim tam lítají. Preferuji dětem nechat větší volnost. My půlku času, co jsme trávili na lyžích, tak jsme jezdili v lese freeride a skákání. 

Zajedete si sám občas do volného terénu?

Bohužel na to nemám moc prostoru ani síly. Veškerou energii se snažíme využít, co nejefektivněji. Možná už jsem na tyhle věci i starý. Doufám, že až ukončím profesionální kariéru, tak si na to najdu více času. 

Co se v alpském lyžování během tvojí kariéry nejvíce změnilo?

Pořád se to vyvíjí. Postupem času se materiál ustálil a veškerý pohyb se začal zefektivňovat. Paradoxně se to začalo vracet do pozice lyžaře, jak to vypadalo kdysi. Stará technika se začíná uplatňovat na nových lyžích. Ten přerod a extrémní pojetí pomohlo i pomalejším závodníkům, pamatuji si třeba Ivicu Kosteliče, který s číslem snad nad šedesát vyhrál i Světový pohár. Po turbulentním období se to vše nyní směřuje spíše k preciznosti. Podle mě už ve vybavení k něčemu extra revolučnímu nedojde. Firmy se teď soustředí spíše na doplňky jako jsou vázání, podložky a další detaily. Realizační tým kolem závodníka funguje podobně jako u jezdce Formule 1.

Jaké jsou hlavní cíle Kryštofa Krýzla do nadcházející sezony?

Směřuji to na mistrovství světa ve Francii. Hlavně se soustředím na obří slalom a je pro mě důležitá i kombinace. V přípravě jsem absolvoval hodně rychlostních tréninků, což mě hodně baví. 

Sportovní talkshow Na férovku s Vavřincem Hradilkem každý čtvrtek živě na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík