Zkrotit řeku dvou jmen můžete v Libanonu třeba na raftu. Adrenalin je to nejen po sportovní stránce

Evropanům je známá jako Orontes, obyvatelům Blízkého východu jako Ásí. Řeka dlouhá 600 kilometrů pramení v libanonských horách, protéká Sýrií, a do Středozemního moře se vlévá u turecké Antakie. Ásí znamená „rebelka.“ Prý proto, že jako jediná řeka v regionu teče opačně, tedy od jihu na sever. A tuhle rebelku můžete zkusit zkrotit na horním toku třeba na raftu. 

Na trase jsou starověké jezy, pomocí kterých přivedla královna Zenobie vodu do 200 km vzdálené oázy Palmýry.

Za vším stojí kluk s vizí

Omar dofukuje člun, na kterém vyrazíme za chvíli na raft na řeku Orontes. A já zatím chvilku sedím u vody s Omarovou maminkou, Fidou Sáhilíovou, které tenhle malý raftařský podnik patří. Je na starém rodinném pozemku přímo u řeky.

„Raftuje se tu od roku 1994. A u začátku stál libanonský kluk, který se vrátil z Francie a chtěl tady taky začít s raftingem. Byl to vizionář,“ mluví Fidá o Alím Awedovi. 

Ten se vrátil po libanonské občanské válce z Francie a začal tu popularizovat jízdu na kajaku a rafting. Chtěl Libanonce sjednotit po 17 let trvající občanské válce kolem sportu. Letos v lednu ho zabili lupiči při násilném vniknutí do jeho domu.

Rafting a lidská práva

„Alí učil naše mladé raftování, prozkoumal řeku, aby se dala sjíždět. A vyškolil kormidelníky. Moje dcera byla taky kormidelnicí na raftu, jediná holka, ale už toho nechala,“ pokračuje Fidá.

Sama je vystudovaná politoložka, působí ale jako aktivistka na poli lidských a dětských práv tady v severolibanonském Hermelu. Její rodina tu žije generace a k řece tak má vztah.

Rodinný raftařský podnik patří vystudované politoložce Fídě Sáhilíové a pracuje v něm její syn Omar

„Moc bych si přála, aby byla řeka Orontes nějak chráněná. Ale není tu žádný plán, lidí staví restaurace až do vody, je to divoká výstavba. Já se snažím uchovat naše místo přírodní. Chatky máme dřevěné. Stromy jsme vysadili jen takové druhy, které tu vždy rostly.“

Za vysokým rákosím

Teď už ale sedáme s jejím synem Omarem do raftu a dostáváme pokyny.

Projíždíme kolem restaurace, odkud obědvající Libanonci vesele mávají na naše projíždějící plavidlo. Místy se projíždí jen vysokým rákosím, za kterým je vidět vyprahlá okolní krajina, a je tu úplný klid, slyšet jsou jen žáby, ptáci, a občas šplouchnutí pádla.

Omar popisuje, že se tady, na horním Orontu, sjíždí asi 7 kilometrů dlouhý úsek. Je na něm 5 vodopádů, nebo spíš historických jezů, a ten poslední je vysoký 8 metrů. Řeka je zaříznutá do skalnatého údolí a místy připomíná takovou miniaturu Nilu.

Na horním Orontu je 5 vodopádů, nebo spíš historických jezů, a ten poslední je 8 metrů vysoký

Omar teď zavelel k zalehnutí do člunu, protože přes řeku je tu natažené nějaké lano, ale takovéto překážky tady na Orontu jsou.

Méně lidí, méně odpadků

Řeka Orontes tady má šířku 4 až 5 metrů, občas se za zatáčkou vynoří nějaká restaurace, místy nějaký můstek, případně natažené lano, ale většinou protéká hezkou přírodou. Občas musíme dávat pozor na převislé stromy, a musíme si chránit hlavu, naštěstí máme přilby.

Voda tu má takovou šedo-modro-zelenou barvu. Koneckonců pramen je nedaleko. Jak říká Omar, tak jedním z kladných důsledků toho, že lidé nechodí do restaurací je to, že řeka je mnohem čistší. Ubylo odpadků, které právě tyto restaurace produkují.

Čtěte také

Blížíme se k poslednímu, pátému vodopádu, za zatáčkou už hrozivě šumí, a prý je to zdaleka nejobtížnější a nejvyšší vodopád na řece Orontes v Libanonu.

A jak upozorňoval Omar, tak nejdobrodružnější na celém raftování bude nikoliv cesta na raftu, ale cesta od raftu. Úplně rozklížený mikrobus nás veze cestou necestou zpátky do základního tábora.

Ale nálada je uvolněná, všechny nebezpečné splavy jsme spluli bez jediné ztráty. A nezbývá než tuhle neobvyklou blízkovýchodní zkušenost vřele doporučit.

Spustit audio

Související