Život mezi káhirskými odpadky chudým Egypťanům nevadí. Díky nim mají z čeho žít
Dvanáct tisíc tun domovního odpadu každý den ručně roztřídí tradiční káhirští popeláři. Neformální sběr odpadků ve dvacetimilionové metropoli Egypta se i po stovce let fungování ukázal jako nejúčinnější. Pokusy radnice zavést moderní popelářské vozy, skládky nebo výkup surovin opakovaně ztroskotaly. A zřejmě i proto je Káhira v recyklaci odpadů na světové špičce. 85 % domovního odpadu tam najde nové využití a úřady pro to nemusí dělat vůbec nic.
„Předtím jsem dělal v Šarm aš-Šajchu kuchaře. A že se teď hrabu v odpadcích, mi nevadí. Není to žádná hanba nebo ostuda,“ říká třicetiletý Usáma sedící uprostřed páchnoucí hromady v obrovském hejnu much.
Vedle něj otevírá zavázané tašky s odpadky i jeho maminka. Přesně takovou tašku dávám doma za dveře každý den a do rána pak zázračně zmizí. Teď už vím kam.
Recykluje se i bioodpad
„Každá práce, která mi přinese peníze, je dobrá. Chci se oženit a musím si na to vydělat,“ dodává Usámova, zatímco jeho zčernalé ruce zkušeně vybírají z hromady prázdné plastové obaly nebo vyhozenou shnilou zeleninu.
„Z biologického odpadu se dělá hnojivo nebo se jím krmí prasata,“ vysvětluje.
Zdravotní problémy prý zatím neměl. Ale třeba dětská úmrtnost je v téhle popelářské čtvrti vysoko nad egyptským průměrem. Nevládní organizace proto zdejší popeláře proti různým infekcím očkují.
Život mezi odpadky
Jsme v největší ze sedmi káhirských popelářských čtvrtí, na dohled od známé citadely. Úzkými prašnými uličkami se tlačí pick-upy i oslí povozy, všechny jsou naložené pytli s odpadky do několikametrových výšek. Hromady jsou i na balkonech a střechách vysokých neomítnutých budov. Všude je tu těžký, odpadkový zápach.
Večer se ale čtvrť mění k nepoznání. To když vyjdou svátečně oblečené ženy do kostela a klopýtají na podpatcích mezi haldami odpadků.
Třídiči, jako je Usáma, jsou jen prvním článkem celého recyklačního řetězce, který v téhle podivuhodné čtvrti tak dokonale funguje.
Z koše až do továrny
Prodírám se dalšími páchnoucími hromadami a hejny much do jedné špinavé dílny. Sem putují už vytříděné igelitové tašky a sáčky, z nichž soustava pásů, praček, drtiček a sušiček dělá čistou plastovou drť. Tu kupují egyptské továrny a vyrábějí z ní třeba plastové palety.
A taky ramínka na šaty, jaké dělá jedna malá dílna o kousek dál.
Jak vyrobit ramínko z dálkového ovladače
„Kupujeme drcené televize, dálkové ovladače nebo hračky. Tady se drť nasype, pak se roztaví v peci a nakonec stroj vylisuje ramínko,“ popisuje Walíd, který sedí vedle starého italského lisovacího stroje a kontroluje proces.
Tunu drtě z odpadků kupuje od třídičů za šest tisíc korun a denně z ní vylisuje tisíce ramínek.
„Mám bakalářský titul z obchodu. V Egyptě ale bez protekce zaměstnání nedostanete, takže pracuju tady v dílně se svým otcem,“ vysvětluje.
Většinu odpadu zrecyklujeme
Músa, sám bývalý popelář, který ale teď pracuje pro místní dobročinnou organizaci, je už přes recyklaci odborník.
„Káhiřané vyprodukují denně v domácnostech 16 tisíc tun odpadu. A z toho 12 tisíc tun sbírají a třídí tihle tradiční popeláři. 98 % tohoto vytříděného odpadu zrecyklujeme,“ uvádí konkrétní údaje.
Neberte nám odpadky!
Jakýkoliv pokus radnice o inovaci odpadového hospodářství dopadl vždy špatně. Naposledy v případě nápadu se stánky, které na káhirských ulicích vykupovali od lidí suroviny.
„Radnice projekt ukončila, protože popeláři pak odmítali odnášet z domácností odpadky. Proč by to taky dělali, když v odpadcích chyběly suroviny, které popeláři potřebují,“ nediví se Músa.
Kolem mě právě prošli dva pánové a utrousili, ať toho natáčení nechám, že to bude kazit obraz Egypta ve světě. Přitom podle mne je tenhle tradiční způsob recyklace spíš hodný obdivu.
