Židé, Ukrajinci, Poláci i sovětští zajatci. Oběti druhé světové války ve Volyni připomínají už jen němé kříže a zarostlé hřbitovy

V českých vesnicích na Volyni už nežijí téměř žádní Češi. Památky na ně tu ale stále najdete

• Upravit
• Smazat

Ukrajinský venkov trpí úbytkem obyvatel a Volyně není vyjímkou. Z mnohých českých vesnic tam už zcela zmizeli krajané. Památky na ně – původní české chalupy, kostely i hřbitovy ale zůstávají. Reportérku Šárku Kuchtovou příjemně překvapilo, že o obnovu památek po volyňských Češích se teď snaží tamní komunální politici.

Pradědečka Andreje Jagusečka z vesnice Pavlivka, která se za předválečné polské správy jmenovala Poryck, zastřelili Němci. Prababičku, která byla Polka, zabili příslušníci Ukrajinské povstalecké armády zvaní banderovci, když v neděli 11. července roku 1943, vtrhli do kostela během ranní bohoslužby.

Byla to strašná doba. Polska Armija Krajowa neboli Zemská armáda ukrajinským banderovcům oplácela stejnou mincí. Zemřelo na 100 tisíc Poláků a 20 tisíc Ukrajinců.

13 fotografií

Oko za oko…

Podle ředitele ukrajinského Institutu národní paměti Volodymyra Vjatroviče zuřila v té době, v rámci světové války také malá válka o Volyň: „Je třeba chápat, že v partyzánském konfliktu se nějaká pravidla dodržují daleko méně, než když bojují regulérní armády a tak obě strany páchaly válečné zločiny.“

Tragédii v Kysylinu dnes připomíná skromný kříž na stěně kostelních ruin, svíčky a nápis Bůh nezemřel – v polštině i v ukrajinštině|foto: Tomáš Vlach,Český rozhlas

Po válce zabral západní Ukrajinu Sovětský svaz, Poláci odjeli, banderovci šli do gulagů.

Bůh nezemřel

Dnešní Volyň je úplně jiná – někdejší mnohonárodnostní ráz připomínají už jen rozpadlé kostely a pusté hřbitovy.

V nedalekém Kysylinu se před námi místní raději zavírají doma. Scénář válečných událostí tu byl stejně strašný jako všude kolem. Nejdřív Němci za pomoci ukrajinské policie vyvraždili všechny místní Židy.

Po stopách svého pradědečka se na dnešní Ukrajinu vydal redaktor Ondřej Elbel

• Upravit
• Smazat

Je to už sto let, co na Podkarpatskou Rus začali přicházet první čeští učitelé, inženýři nebo četníci. Spolu s nimi se na bývalém uherském území objevil třeba Klub československých turistů nebo Sokol. Za dvacet let první Československé republiky se tam vystřídaly tisíce Čechů.

V neděli 11. července 1943, ve stejný den jako v Porycku, pak banderovci vtrhli do kostela a postříleli tu téměř stovku lidí. Zbylí se zabarikádovali v presbytáři a přežili. Tragédii tu dnes připomíná skromný kříž na stěně kostelních ruin, svíčky a nápis Bůh nezemřel – v polštině i v ukrajinštině.

…zub za zub

O sto kilometrů dál v Bazaltovu jsou lidé vstřícnější. Jedeme se podívat na místo, kde před válkou stála Janowa Dolina, vzorová zaměstnanecká kolonie zdejších čedičových dolů. Dnes je na jejím místě přes 70 let starý borový les. Uprostřed stojí kříž připomínající 600 obětí masakru z dubna 1943.

„Polští vojáci zastřelili tři ženy z naší ukrajinské vesnice, které šly na pole, a tak místní lidé požádali velitele Lisa, aby s tím něco udělal. Druhý den byla polská osada spálena,“ vypráví obyvatel Bazaltova Stěpan Mirončuk, který se už dlouho zajímá o zdejší historii.

Lidé v Bazaltovu se o své vzpomínky na strašné válečné časy ochotně podělili|foto: Tomáš Vlach,Český rozhlas

Cestičky ze zapomnění

Obětí té strašné doby bylo i tady daleko víc. Hned vedle pohřbili Němci v masovém hrobě tisíce sovětských zajatců, kteří tu v nelidských podmínkách lámali kámen. A po válce se tu pak sovětská vojska NKVD důrazně vypořádala s banderovci. Místa těchto událostí pomalu zarůstají ve zdejším borovém lese.

Pan Mirončuk vybírá mezi sousedy peníze a za ty udržuje cestu k téměř zapomenutým křížům a náhrobkům, které by bez něho už nikdo v lese nenašel.