Je to už sto let, co na Podkarpatskou Rus začali přicházet první čeští učitelé, inženýři nebo četníci. Spolu s nimi se na bývalém uherském území objevil třeba Klub československých turistů nebo Sokol. Za dvacet let první Československé republiky se tam vystřídaly tisíce Čechů.
Byla to nejhezčí okupace, kterou jsme zažili, řekl našemu reportérovi muž z odlehlé vesnice v ukrajinských Karpatech. Těmi okupanty myslel Čechoslováky. Je to právě 70 let, co Podkarpatská Rus přestala být součástí našeho státu.
Jsme v Chustu, v nejvýchodnější části bývalého Československa. Z Chebu je to sem vzdušnou čarou asi 830 kilometrů. Doslova za kopcem už leží Rumunsko. Na Ukrajinu jsem přijel s dědečkem Vladimírem Pešlem a pátráme tady po stopách mého pradědečka Peregrina Pešla.
Stojíme v parku mezi domky ve čtvrti, která tu vyrostla z kraje 20. let pro československé úředníky nebo učitele. Říkalo se jí Masarykova kolonie. Bydlel tady taky můj pradědeček Peregrin, který dostal do Chustu umístěnku v roce 1934. Bylo mu tehdy 25 let.
Z tehdejšího českého gymnázia je dnes základní škola. Po schodech stoupáme do místnosti, která zvenku vypadá jako obyčejná třída. Vítá nás Olena Aleksiková, která na zdejší škole učí a zároveň tady ve volném čase buduje muzeum školní historie.
„Máme v ní část, která se věnuje československé historii. To je první ředitel naší školy a první žáci. Výuka byla nejdřív jen v ruštině, pak ale vznikly taky české třídy,“ ukazuje.
Po obvodu místnosti stojí staré lavice – kolem některých z nich dost možná během vyučování chodil ještě můj pradědeček. A samozřejmě nás zajímá, jestli se o něm někde ve školní kronice píše.
„Jsou v ní zápisy k výuce – o žácích i o naší škole. Tady jsou roky 1933, 1934 a 1937. A taky jsme našli zápis o třídě vašeho dědečka. Zůstaly i fotky některých tříd, ale moc toho bohužel není,“ říká paní učitelka
„Z pozdějšího období, kdy tu vládli Maďaři, máme mnohem víc dokumentů,“ dodává a vysvětluje, že po maďarské invazi na jaře 1939 ze školy zmizela velká část památek na československé období. Většinu archivu zastánci nových pořádků spálili na hromadě za městem.
Něco se ale navzdory okolnostem zachovat podařilo. Třeba vypreparované zvířecí mozečky a jiné poklady.
„Některé výukové materiály máme v kabinetu biologie. Pořád je totiž používáme,“ říká paní Olena a ukazuje mi knížku datovanou rokem 1938: „Je to příběh Tomáše Garriqua Masaryka v básních. Celý jeho život – o jeho matce i o tom, jak se stal prezidentem.“
S dědečkem se zapisujeme do zdejší návštěvní knihy a paní Olena nám nabízí prohlídku dalších míst, která pamatují české učitele. Přesouváme se proto do vstupní haly. Ze 30. let se podle jejího vyprávění zachovaly podlahy ve třídách ve 2. a 3. patře nebo třeba svítidla v hale.
„Čtyřicet jedna procent lidí si myslí, že bychom se v Rakousku-Uhersku měli lépe, než se máme v současné době,“ vyšlo najevo v průzkumu společnosti SC&C pro Radiožurnál. Co ale vlastně ví o založení republiky a jejích začátcích? Součástí dotazníku byl také kvíz. Zkuste si ho sami a poslechněte si, jestli jste na tom lépe než ostatní.
Hlavní schodiště do vyšších pater taky jasně připomíná architekturu první republiky. Paní učitelka už ale vypráví o tom, jaká pravidla tady platila pro studenty, kteří na první hodinu zaspali:
„V prvním a druhém patře byly šatny, a pokud někdo přišel pozdě, nesměl do třídy. Ze šatny pak musel jít do speciální třídy pro opozdilce a ke své třídě se mohl připojit až po zvonění.“
Dneska už to samozřejmě neplatí. Škola si ale dál udržuje rozšířenou výuku cizích jazyků, což mi potvrzuje Oleksander, syn paní Oleny, který se s námi po škole prochází: „Učíme se ve třech jazycích – ukrajinsky, anglicky a francouzsky. Rusky ne, protože… Vlastně nevím proč, ale neučíme se rusky.“
Do tříd by se ale naopak mohla vrátit čeština. „Ve škole bychom teď rádi zavedli hodiny češtiny. Některé děti se učí česky už teď mimo školu. Ale těžko se tu hledá nějaký učitel, který by uměl dobře česky. Učitelské platy jsou tady na Ukrajině opravdu nízké,“ připouští na závěr nadšená učitelka dějepisu Olena Aleksiková.
