Zemřel, aby ostatní přežili. Vědci dnes na mumii Grauballského muže studují, jak žili lidé v době železné

Rysy tváře Grauballského muže neznehodnotily ani dva tisíce let, které uplynuly od jeho smrti
Rysy tváře Grauballského muže neznehodnotily ani dva tisíce let, které uplynuly od jeho smrti

Mumifikovaná těla pohřbená v bažinách na severu Evropy jsou pro archeology nesmírně cenná. Našli jich už stovky, ale výjimečně zachovaných těl pravěkých lidí je jen zlomek. Jedním z nich je Grauballský muž, kterého objevili kopáči rašeliny v 50. letech minulého století na Jutském poloostrově. Dodnes se mu lidé mohou podívat do tváře v Moesgaardském muzeu nedaleko dánského Aarhusu.

Má vousy, zuby, vrásky, vlasy a stále ten samý výraz. Už dva tisíce let. Do tváře Grauballského muže se díváme spolu s kurátorkou Pauline Asinghovou. Sedíme na lavici v temné místnosti připomínající malou jeskyni. Před námi leží na hlíně a za sklem přes dva tisíce let staré mužské tělo. Jeho příběh připomíná dnešní severské detektivky.

Rituální vražda

Slavný mamut ze Sibiře nemá ocásek. Snědli mu ho psi

Tato kostra je pozoruhodná tím, že všechny kosti patří jednomu zvířeti

Ruská severní Sibiř a oblasti za severním polárním kruhem bývaly domovem mamuta srstnatého, který vyhynul zhruba deset tisíc let před naším letopočtem. Díky mrazu a bažinám se ale hodně mamutích pozůstatků zachovalo v překvapivě dobrém stavu. Dodnes je lidé nacházejí například kolem sibiřského veletoku Ob. Přišel se na něj podívat zpravodaj Martin Dorazín.

Vzali ho do bažiny, nijak daleko od místa, kde žili. Uhodili ho do nohy a on spadl na kolena. Stál za ním muž, pravou rukou vytáhl nůž a podřízl mu krk. Řízl velmi hluboko, krev se začala rozlévat do vody. Hned poté muže hodili do vykopané jámy v bažině,“ popisuje kurátorka poslední minuty života Grauballského muže.

Je to velmi speciální prostředí, kde není žádný kyslík. Je tam zima a roste tam rašeliník. To všechno jsou důvody, proč je tělo dodnes tak dobře zachovalé,“ vysvětluje.

Trpěl, než zemřel

V bažinách s kyselým pH jsou těla po stovky a tisíce let naložená jako okurky v zavařovací sklenici. Lidské ostatky jsou tak zachovalé, že vědci byli v některých případech schopní sejmout přírodně mumifikovaným lidem otisky prstů. A nejen to.

Rašelina konzervovala tělo Grauballského muže prakticky ve stavu, v jakém zemřel

Víme, že než Grauballský muž zemřel, musely ho příšerně bolet zuby. Jeden mu skoro vypadl, navíc v kořenech měl zánět. To protože jeho strava byla nezpracovaná a ve všem, co lidé v době železné jedli, byly malé kameny. I v jeho posledním jídle jsme je našli,“ popisuje reportérovi Matěji Skalickému Pauline Asinghová.

Poslední polévka

Na videu, které se promítá ve vedlejší místnosti, drží Pauline sklenici s půl litrem černé tekutiny s hrudkami. Vypadá to jako kávová sedlina, ale ve skutečnosti je to obsah žaludku Grauballského muže.

Rekonstrukce obličeje Grauballského muže

Jeho posledním jídlem byla polévka ze semen divokých rostlin a stromů. Dodnes rozeznáte všechna semínka, i když je snědl před více než dvěma tisíci lety,“ komentuje vzorek kurátorka muzejních sbírek Moesgaardského muzea.

Cesta do zásvětí

Poslední jídlo je také vodítkem, proč se vědci domnívají, že Grauballský muž zemřel násilnou smrtí. Jeho sousedé ho obětovali, aby ve zdraví přežili zimu a na jaře zaseli semena do úrodných polí. Bažiny byly pro pravěké lidi na severu Evropy branou do nadpozemského světa. Tady mluvili s bohy. Kromě toho používali rašelinu také k vyhřátí svých obydlí.

Bahenní mumie našli archeologové nejen v Dánsku, ale i na severu Německa, v Nizozemsku nebo v Irsku. Těla v nejlepším stavu dnes vystavují muzea. Stejně jako v Aarhusu lidské ostatky pečlivě zakonzervovaly a teď hlídají, aby zůstaly při stálé teplotě a vlhkosti vzduchu. Stejný výraz jako v pravěku by jim díky tomu mohl vydržet klidně další dva tisíce let.

Spustit audio
autoři: Matěj Skalický, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související