Zdá se vám, že čas plyne tak nějak rychleji než dřív? Nemusí to být jen dojem, vědci viní biologický rytmus člověka

V roce 2005 psychologové Marc Wittmann a Sandra Lehnhoff ukázali, že když přemýšlíme o uplynulých dekádách, zdají se nám kratší, čím jsme starší. Proč tomu tak je? 

Mohu vám nabídnout několik domněnek. Podle první z nich je důležitý poměr prožitého času vůči období, jehož délku se snažíme odhadnout. Pro desetileté dítě tvoří rok deset procent života. Když nám je padesát, jsou to pouze dvě procenta. Může nám pak připadat, že život utíká rychleji. 

Rychlejší než na základní škole

Je mezi vnímáním času a naším věkem opravdu přímá úměra?

Pravděpodobně ne. Zrychlování času ale na druhou stranu asi každý vnímá. I když jste mladý, myslím, že i vám připadá, že teď čas plyne rychleji, než když jste byl na základní škole.

Staří lidé (ilustrační foto)|foto:Fotobanka Pixabay

Není úplně jednoduché tohle prokázat vědecky, podle studie, kterou jste zmínil, různě staří lidé jinak vnímají desetiletí, ale u kratších časových období to tak evidentní není. 

Pak asi přichází na řadu další hypotézy. Jak jinak se dá subjektivní zrychlování času vysvětlit?

Podle jiné hypotézy záleží na počtu zapamatovatelných událostí. Když jsme mladí, všechno je nové. Ve stáří žijeme více rutinně a máme o něco horší paměť. Časové úseky nám připadají kratší.

Další hypotéza se týká vzpomínání na minulé události. Když si lidé u vás v Česku vybaví sovětskou invazi, možná si řeknou: To bylo před 45 lety! Pak jim ale dojde, ne, to už je vlastně 55 let. Významných událostí, dokončení střední školy, svatba, v životě postupně přibývá.

V mládí nám chybí časová perspektiva, neumíme srovnávat delší období vůči sobě. Běh času si tak uvědomujeme méně. Dalším faktorem je časový tlak. V životě postupně přibývá povinností, kariéra, rodina. Plánujeme, co všechno potřebujme zvládnout.

Na konci týdne toho ale máme občas víc než na jeho začátku. Něco nestihneme a jiné povinnosti přibydou. Děti mají povinností méně a žijí tak trochu víc v přítomnosti.

Jiná hypotéza se tak trochu týká mě samotného. V poslední čtvrtině života už vnímáme, že se blíží konec. Zpomalit čas se nám nedaří a přijde nám, že utíká moc rychle.

Čas a úsudky o něm

Je pravda, že časové úseky, při kterých nám čas rychle utíká, nám zpětně připadají jako delší než ty, které plynou pomalu? 

Je důležité rozlišit prospektivní a zpětné úsudky o čase. U těch prospektivních člověk předem ví, že se ho později zeptáme na délku uplynulého času. V tomhle případě se na plynutí času soustředíme. U zpětných úsudků tenhle mechanismus nahrazuje paměť.

Čtěte také

Trénovat paměť, zatímco spíte? Čeští vědci zkoumají, zda by mohl pomoct takzvaný růžový šum

Když čekáme, než se uvaří voda v konvici, připadá nám to jako dlouhá doba, protože se v tu chvíli na čas soustředíme. Při zajímavé aktivitě na čas zapomeneme a přijde nám, že utíká rychle.

Takovou činnost si ale lépe zapamatujeme. Protože ke zpětným úsudkům o čase používáme paměť, může se opravdu stát, že to, co rychle odsýpá ve chvíli, kdy se to děje, nám naopak později připadá delší. 

To souvisí s prožíváním přítomného momentu. Když se díváme na film, vnímáme čtyřiadvacet statických snímků za sekundu jako plynulý pohyb, a ne jako jednotlivé obrázky, které se jeden po druhém mění. Co tedy vlastně ta přítomnost přesně je?

Co je přítomnost, je spíš filozofická otázka, na kterou úplně nemám odpověď. Z psychologického pohledu víme, že když je frekvence snímků příliš nízká, vnímáme je jako oddělené. Z tohoto pohledu můžeme přítomnost chápat jako časové okno, ve kterém jsou události dohromady. 

Využití poznatků? 

K čemu nám v běžném životě mohou být poznatky vědců, kteří se vnímáním času zabývají?

Čtěte také

Češi vyvíjejí speciálního chatbota. Zlepší lidem náladu a pomůže s pamětí, slibují si od projektu

Myslím, že kdybychom lépe chápali některé časové mechanismy, mohli bychom s nimi lépe pracovat. Zároveň víme, že problémy s vnímáním času jsou často spojené s psychickými onemocněními. Možná by nám výzkum vnímání času mohl pomoci tyhle nemoci pochopit z nového úhlu a lépe se s nimi vypořádávat.

Lidé trpící depresemi jsou více orientovaní na minulost. Lidé s úzkostmi naopak budoucnost vnímají jako velmi blízkou. Když lidem s ADHD nabídnete jedno euro dnes nebo deset euro za měsíc, častěji si vyberou odměnu, na kterou nemusí dlouho čekat. Schizofrenici zase potřebují více času na rozlišení pořadí událostí.

Jak můžeme svůj vztah k času zlepšit?

Když máme nějaký úkol, dává smysl zeptat se sama sebe, jak můžeme tuhle činnost rozdělit? Kolik času každá část zabere? Toto důležité mentální cvičení mnohdy lidé nedělají.

Studenti většinou se zadanou prací začnou až později v průběhu semestru|foto:Shutterstock

Na začátku semestru studentům říkám: „Tohle je práce, kterou budete muset udělat. Máte čtyři měsíce, můžete začít klidně už teď.“ Většinou ale začnou později.

Netýká se to jen studentů. Na olympiádě v roce 1976 chtěli v Montrealu postavit krásný a velmi ambiciózní stadion. Dokončit ho ale tehdy nestihli.

Je pravda, že za to tehdy částečně mohly stávky a další nepříjemné události. Podobné problémy jsou ale časté. Pokud nedokážeme odhadnout, kolik času něco zabere, můžeme se zeptat těch zkušenějších, kteří už ví, jak dlouho daný úkol trvá.