Založit v 65 letech novou kapelu je nádhera. Na počátku byl netradiční dárek od syna, vzpomíná Imran Zangi

Jak vlastně znějí konga?

Imran: V prvé řadě znějí různě. Lidé si je představují pod názvem tam tamy. Ale je fakt, že už se dneska docela orientují. Někdy jim ale musím ukázat na internetu, jak to vypadá. Konga pocházejí z Kuby, Brazílie, ale i z Afriky. Je to tedy afro-americký hudební nástroj s větším dutým tělem různého tvaru. Když mají uprostřed širší objem, je to více basové, když jsou užší, zvuk je tělovější středový. Zvuk si lze představit, jako když člověk bouchne do pěkně vyladěné barové dřevěné židle.

Filip: Je to blanitý sudovitý nástroj. Dá se to přirovnat k sudu nebo ke kulaté popelnici.

Jestliže tedy nástroj pochází originálně z Karibiku, odkud čerpá inspiraci vaše nová hudební formace Aqua Congas?

Táta pořád někoho doprovázel. Vlastní desku ale neměl, vysvětluje vznik alba Filip Zangi|foto:Vladimír Kroc, Český rozhlas

Filip: Obecně čerpáme inspiraci ze začlenění nástrojů do popu, fusionu, do jazzu. Ale asi je to ta afroamerická hudba.

Trápíte se definicí, co je to za žánr?

Imran: My se tím netrápíme, ale když to chceme prezentovat, musíme to nějak nazvat. Je tam plno popových věcí. Já tomu říkám jazz-pop. Jsou tam muzikanti, kteří jsou naprosto vynikající, jsou to jazzmani na vysoké úrovni.

Filip: V podstatě je to i R&B, soul i funk. Je to postavené na afroamerické hudbě, která je orientovaná na rytmickou složku.

Imran: Ještě doplním, že to byl původně poštovní nástroj, signalizace, informace: válka, mír, problém, vedlejší kmeny. Čili původně se vydlabal kmen a pak někdo přišel na to, že tam může dát i kůži. A jelikož kmeny jsou všude stejné, tak i nástroje vznikly všude, ale v různých podobách. Třeba u nás v arabsko-perských zemích jsou to menší soudky, pak tam jsou úplně placaté bubny, na což je tedy technicky hrát téměř nemožné. A z toho se pak vyčlenily různé odrůdy. Původně to byla informace, teď už je to informační emoce.

Aqua Congas je vlastně vedlejší produkt narozeninového dárku. Jak to bylo? Vy jste se rozhodl tátovi k šedesátinám umožnit natočit vlastní desku?

Filip: Je to tak. Táta vlastně neustále někoho doprovázel, ale neměl nic vlastního. Tak jsem vymyslel projekt, že za týden natočíme desku s muzikanty – tehdy jsem ještě studoval v Písku režii dokumentu, takže jsem to použil jako takovou multižánrovou záležitost, během níž vznikla deska i dokument. Byl to ohraničený projekt, nebyla to ještě kapela, pouze jsme se sešli, abychom něco vytvořili, potom jsme se ale rozhodli, že založíme kapelu, která bude hrát tento repertoár.

Ono to letí. Od narozeninového dárku to už bude šest let. Kdo je kapelník?

Imran: Založit v 65 letech novou kapelu je nádhera. Papírově jsem kapelníkem já, výkonnostně a editorsky je to Filip, uměleckým koordinátorem je klávesák Ondra Kabrna.

Hrajeme na stejné nástroje, ale každý jsme jiný. Táta miluje sóla, já u nich trpím

Jak je to s autorstvím?

Filip: My jsme písničky dávali dohromady jako taková dema s Matějem Belkem, což je takový multiinstrumentální člověk. Hraje na basu, na kytaru, na klávesy, tvorba s ním je vlastně strašně jednoduchá, protože není limitovaný jen jedním nástrojem. Dema pak rozvinuli další muzikanti, takže autorství je rozprostřeno do celé kapely.

Jste si vzájemně inspirací, když hrajete na totožné nástroje?

Filip: Inspirací jsme si stoprocentně, ale zároveň jsme s tátou každý dost jiný v tom smyslu, že třeba táta má rád sóla. Když má sólo, má radost, že ho může mít. Pro mě to je za trest. Já to nemám rád. Mě víc baví doprovázet. Nebo třeba když je táta v kapele, kde má dané, co má hrát, trochu trpí. On má rád improvizaci a svobodu. Naopak já bezbřehou improvizaci nepreferuji, mám rád spíše popový přístup, kdy je jasné, co se kde hraje, vymyslí se to dopředu. Pro kapelu je ta naše různost ale dobrá...

Jak se točí deska za jeden týden? A jak se otec a syn Zangiové vypořádávají s generačním rozdílem? Poslechněte si celý rozhovor...