Neporazitelní parahokejisté sehrávají ve filmu sami sebe. „Fakt tvrdí kluci,“ říká herec Havlínek

Budeme mluvit o filmu, který připomíná rok 2019, kdy se z českých parahokejistů stali hrdinové národního šampionátu, před ochozy s tisíci fanoušky.

„Já vám řeknu, co si neumíte představit. Že se vám během jedné vteřiny totálně změní život a všichni se na vás dívají jako na chudáka. Vy se přes všechny komplikace snažíte najít něco, co by vás vrátilo do života. Konečně je tady člověk, který se nám snaží pomoct. A vy ho tady školíte jako malého kluka. Proč? Jak?“

Čtěte také

Ve výškách spoléhá paralympijský plavec na pár lan. Vrstevníkům radí spolehnout se na osobu, které věří

V ukázce jsme slyšeli Ivana Trojana. Mimochodem, věřili jste mu, že je hokejový trenér?

Tomáš Havlínek: Já totálně. Byl na ledě, koukal jsem na kostku, která ho zabírá... nechci ho připodobňovat, ale jistá podoba s Ivanem Hlinkou, ne jako nějaká karikatura nebo napodobování, ale kdy je velký sportovní nadšenec a výborný sportovec... jo, věřil strašně moc.

Tomáš představuje hlavního hrdinu, který při útoku na jeho partnerku přijde o pravou nohu a stane se kapitánem národního týmu, Natália si zahrála ve filmu fyzioterapeutku. Potkali jste se s parahokejisty, o kterých jste točili film? Zajímá mě, jestli jste s nimi šli na pivo nebo rovnou na led.

Natália Germáni: Byli jsme s nimi na pivu i na ledě. Tak tři čtvrtě filmu jsme trávili společně na střídačce. Oni hráli, měli jsme kopu času spolu mluvit a stali jsme se přáteli. Bylo to pro mě velmi obohacující a otevřelo mi to v mnoha směrech oči.

Čtěte také

Je skvělé poměřovat síly se zdravými a poslat choďáka ze souboje domů s brekem, směje se zlatý lukostřelec Drahonínský

Jací jsou parahokejisti? Předpokládám, že žádné slečinky, že neprožívají každou bolístku – jací jsou?

Havlínek: Vůbec ne. Jsou to, jestli můžu říct, fakt tvrdí kluci, kteří se s tím nemažou, hlavně k nám nehandicapovaným. Když jsem poprvé přišel na tréninky, protože jsem měl možnost několik měsíců před natáčením trénovat s nimi, tak jsem to vůbec neměl zadarmo, a to bylo správné. Měl jsem ostych, jestli jim to nekazím.

Oni byli fakt drsní, ale hlavně jsou drsní na sebe. Dělají si kanadský žertíky, schovávají si protézy. Fakt se toho nebojí.

Vím, že mají hodně specifický, drsný humor.

Havlínek: Ten jim pomáhá žít – zvládat to, jak říkáte.

Setkali jste se s takovým ostrým humorem i ke své osobě?

Havlínek: Začnete trénovat, několikrát padáte nebo to narvete do mantinelu nebo vám někdo dá takový lehký bodyček a u toho utrousí: tak bacha, aby se ti něco nestalo s nohama, jo? A jedete dál v tomto.

Čtěte také

Šance na výhru nejsou velké, čeští parahokejisté ale kůži nedají lacino, říká sportovní reportér před zápasem s USA

Ale jenom ještě k tomu potkání. Můj předobraz je Radek Zelinka, kapitán parahokejové reprezentace. A jelikož natáčení bylo naroubované na to, že se tam hrál opravdový parahokejový turnaj – abychom měli hráče, přijeli kanadský, americký i italský týmy – ti kluci vlastně hráli sami sebe. Měli tam komparsní role, takže i Radek tam hraje. Já hraji jeho a on hraje někoho jiného. Byli jsme tam celou dobu spolu a bylo to parádní.

Vyprávěli vám své příběhy? Mohla bych vás o nějaký příběh poprosit, aniž byste samozřejmě jmenovali?

Radkův příběh je nehoda na motorce. A pak je tam klučina, který to má od narození. Myslím, že to byla obrna, buď od narození anebo od útlého věku – a ten bojoval o to, aby mu nohy sebrali. Aby mohl dělat to, co chce, což je parahokej. Ale i když nemá žádnou prognózu, že by zase chodil, mu nohy nikdo v Čechách nesebere, protože ho neohrožují na životě.

Abych to řekl správně, když já jsem byl na těch saních, mám dvě svoje zdravé nohy a musím říct, že mi leckdy překážely v tom, abych mohl dělat parahokej lépe. Oni sami o sobě mluví jako o kraťasích, což znamená, že nemáte ani jednu nohu, jsou seklé v kyčlích nebo stehnech. Pak jsou obraty, otočky a vůbec koordinace na ledě mnohem lepší.

Natália Germáni: To jsem také pochopila až při natáčení, že když se člověk naučí chodit na protéze, je o mnoho víc mobilní než na vozíčku. Ještě si vzpomínám na jeden příběh, to byla myslím rakovina nohy.

Havlínek: Říkal, že v sedmnácti byl s mámou u večeře a najednou kolaps. První to postihuje největší údy, dolní končetiny. Byl vůbec rád, že přežil. Má obrovskou jizvu na hrudi. Nějak ho nahazovali, ale byl 35 minut bez kyslíku. Že je to jinak zdravý kluk, který může normálně myslet a žít, akorát teda nemá nohu, tak to je vlastně zázrak.

S jakými velkými hokejovými i hereckými hvězdami se Neporazitelní ve filmu potkali? Poslechněte si celý rozhovor.