Co s Péťou? Dokáže ublížit, ale jeho klid mi dodává sílu, říká otec autistického chlapce z dokumentu

My si budeme povídat o synovi našeho dnešního hosta, o Péťovi, kterému v době natáčení bylo osmnáct let. Trpí vážnou poruchou autistického spektra. Je to film spíš o synovi, nebo o tátovi, pane režisére?

Martin Trabalík: Je to spíš film o tátovi. Původně jsem chtěl film točit z pohledu Péti, ale pak nám s producentem Janem Bodnárem došlo, že Péťa nečelí žádnému rozhodnutí. Že rozhodování leží plně tady na panu Jochecovi, na tátovi, takže se velmi záhy stal protagonistou našeho filmu a točili jsme o něm.

Jsou tátové, kteří v případě takové těžké situace odejdou od rodiny. Pan Jochec dokonce ovdověl a dál se pere se životem. Jak jste se navzájem našli?

Petr Jochec starší: Znali jsme se, protože Martin jako režisér dělal ošetřovatele v Nautisu (Národní ústav pro autismus). Tam jsme s manželkou přivedli Petra, kde ho přebíral Martin.

Trabalík: Já jsem s Péťou pracoval, než jsme začali natáčet, zhruba dva roky. Už předtím jsem se věnoval dokumentární činnosti, většinou jsem spíš cestoval po světě, ale napadlo mě, že lokální téma, ke kterému jsem měl tak blízko, má mnohem větší potenciál hloubky. Bylo to něco, co jsem měl přímo před sebou. Takže jsem se zeptal, jestli by byl zájem do filmu jít a oba rodiče souhlasili.

Čtěte také

Když táta není doma, klukům schází vzor. Misí vietnamských rodin bylo vydělat peníze, popisuje režisér Duong

Petr Jochec st.: Když mě Martin oslovil, říkal jsem si, že v tom filmu moc nebudu, že manželka všechno odehraje za mě – protože jsem měl práci, a když jsem byl pořád pryč, manželka se starala o Péťu. Bohužel se stalo, že manželka zemřela.

Ale slib byl daný, tak jsme se do toho pustili. Teď jsem velice rád, že jsem se do toho dal, protože chci poukázat na to, že jsou lidi, kteří to nemají lehký. Jsou takové děti, ale musíme se o ně postarat.

Martine, co byste chtěl, aby si řekli vaši diváci poté, co se podívají na váš dokument?

Trabalík: Vlastně si myslím, že by dnešní společnost měla trochu přehodnotit svoje hodnoty, tedy že se extrémním způsobem zaměřujeme na výkon. Uniká nám základní lidské bytí, soudržnost a sounáležitost a myslím si, že tímto směrem není udržitelné jít a pokud se nám jako lidstvu nepodaří velmi brzy nějak přehodnotit svůj celkově směr, budeme mít velké problémy.

Čtěte také

„Okolí vám dává najevo, že dítě špatně vychováváte.“ Vyrovnat se s diagnózou autismu nebývá pro rodiče jednoduché

Samozřejmě, film je podstatně konkrétnější, věnuje se jednomu úzkému tématu, životu člověka s autismem, ale poselství by mělo být univerzální.

Život s autismem

Mluvíme o poruše autistického spektra. Řekněte mi, pane Jocheci, jaké lumpárny umí vyvádět malý velký Péťa?

Když ho chytne amok, tak se musím schovat. Zavřu se do špajzky a čekám, až přestane nejvyšší amok.

Jak dlouho to může trvat?

Záleží, jak kdy. Někdy to je pět minut, někdy deset, někdy čtvrt hodiny. Já už potom poznám, že už není agresivní, to už poznám po hlase. Vylezu ven a říkám: Péťo, co se děje, proč mě napadáš?

Když ode mě slyší tato slova, utíká do svého obýváku, kde má svoje místo, a tam vyčkává, co se bude dít. Většinou ještě tak dvakrát, třikrát letí z obýváku přes chodbu do kuchyně za mnou.

Čtěte také

V jiném světě. Příběhy lidí, kterým do života vstoupila diagnóza autismus

Pak se zničehonic uklidní, sedne mi na kolena, dívá se mi do očí. Vidím ty nádherný oči a vidím, že není zlý. To není zlý člověk. Ale je to hrozný, ta nemoc.

Když jsem se ptala na lumpárny, měla jsem na mysli spíš to, co vám možná dává sílu. Mám na mysli, třeba když ten urostlý chlapík Péťa, když skočí na houpačku, na zahradní houpačku a houpe se, tají se mi dech, že si může ublížit, jak vehementně se na ní houpe. Když se takto houpe, je to vrchol spokojenosti?

Je to vrchol spokojenosti. Už mi zničil aspoň tři, tak jsem udělal bytelnou houpačku, že už ji nerozmlátí. Je na ní strašně spokojený, letí na svou houpačku a tam je klidný. Ta se mu strašně líbí.

Starost o dítě

A dokáží hezké chvilky, které s Péťou prožíváte, vyvážit i to, co vlastně nutně nastává, ty chvíle zuřivosti, vzteku a násilí?

Samozřejmě, to jsou krásný chvíle s Péťou. To vám nedá zdravé dítě. Vidíte, že je agresivní, dokáže vám ublížit, ale pak je tak nádherně hodný a klidný, že mi to dodává sílu, kterou jsem v životě neměl. Ta starost o něj, strašně ho miluji.

Čtěte také

Naše Kája z babyboxu? Láska na první pohled, která trvá už 8 let, říkají adoptivní rodiče

Proměnil vás Péťa? Jaký jste byl předtím?

Žádný vzor dobrého chování jsem nebyl. Klidně otevřeně řeknu, že jsem nebyl dobrý člověk, ale jak jsem potkal manželku a narodil se nám Péťa a zjistili jsme, že má autismus, tak se ve mně něco zlomilo a já jsem se úplně změnil. Pustil jsem se do toho, že Péťu prostě budu milovat, a když ho budu milovat celým srdcem, věřím tomu, že Péťa to dá, že to spolu zvládneme.

Dokumentární režisér jen poslouchá a přikyvuje. Jaký člověk je Petr Jochec starší? Já už to trochu začínám chápat.

Trabalík: Myslím si, že to je dobrý chlap. Obzvlášť v dnešní době, kdy čelíme krizi mužství a spousta otců se nedokáže postavit ke svým povinnostem, dejme tomu i zdravých dětí, natož dětí, které mají handicap, si myslím, že to je vzor. Chlap by se měl být schopný postavit věcem čelem a ne jen věci říkat.

Mám hodně známých a většinou to jsou ženské, co se starají. A já ty chlapy nechápu. Proč můžou utéct od manželky, od ženy a od děcka, které je postižené. Tomu nerozumím, ani to nepochopím, to nejde pochopit.

Jak se o péči o Péťu dělí s ústavem Nautis? Poslechněte si celý rozhovor.