Velký bratr už nemusí být stát, ale i technologická korporace, varuje datový novinář Českého rozhlasu a vítěz Novinářské křepelky Jan Cibulka

Na některých televizních stanicích, které nejsou médii veřejné služby, je možné vidět upravené grafy a čísla. Proč by divák nebo posluchač neměl věřit všemu, co vidí, a jak se má naučit správně interpretovat?

Křepelku získal datový novinář Jan Cibulka z iROZHLAS.cz|foto:Michal Krumphanzl, ČTK

Máme tendenci věřit grafům a číslům více než psanému slovu. Grafy jsme viděli na střední nebo vysoké škole v učebnici, kde byly předkládány faktické věci. Ale graf může dezinterpretovat, mást úmyslně nebo i neúmyslně.

Jedna z větších českých politických stran se specializuje na to, že na sociálních sítích šíří nesmyslné grafy. A proto je důležité se snažit toto prostředí kultivovat, aby si veřejnost uvědomovala, že graf automaticky nezaručuje pravdu.

Kdo toho o nás víc ví? Stát, mobilní operátoři, naše banky nebo velké nadnárodní korporace vlastnící vyhledávače?

Čtěte také

Používání TikToku je na zvážení uživatelů. Obava je, že by Čína mohla data zneužít, říká novinář

Kdybyste se na to zeptala před 40 lety, řekli bychom, že stát. To byl ten velký bratr. V nultých letech začaly úřadovat technologické firmy jako Google nebo Microsoft, které začaly poskytovat globální služby, a dnes se dostáváme do situace, kdy se to kombinuje.

Stát velmi často úzce spolupracuje s komerčními firmami nebo třeba mobilními operátory. To znamená, že si najímá nebo zákonem přikazuje soukromým firmám, aby nějaké informace poskytovaly. A v tu chvíli je sledování opravdu efektivní, protože se tam míchají byznysové zájmy, to znamená nějaký prodej reklamy, s bezpečnostními nebo regulačními zájmy státu.

Poznávám triky sociálních sítí, abyste na nich strávili víc času a řekli toho víc, než byste chtěli. To mi není komfortní.

Proč je důležité chránit svá osobní data? Jak byste reagoval na argument „Nic špatného nedělám, ať si mě klidně sledují“?

Jsou věci, které jsou naprosto legální a nekontroverzní, ale přesto nechceme, aby se o nás věděly veřejně. Třeba že chodíme na záchod nebo co děláme v ložnici. Koneckonců i informace o tom, kdo jsou naši kamarádi, s kým se scházíme u piva, o nás vypovídá poměrně hodně.

Čtěte také

Autoritářské země se snaží zneužít výzkumná data ze světových univerzit. Hrozeb je hned několik druhů

A možná nechceme, aby stát o nás tyhle informace shromažďoval. Ne proto, že bychom se teď státu báli, ale proto, že se vlády i zákony mění a že to, co je dnes legální, zítra už být nemusí. Vidíme to teď ve Spojených státech. Stačilo jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu a najednou jsou potraty, které byly mnoho let běžné, v řadě států nelegální a můžou člověka přivést do vězení na pěkně dlouho.

Jaký rozdíl je mezi vámi a mainstreamovým uživatelem? Které služby nepoužíváte, protože jsou příliš riskantní? Jste díky tomu, co všechno víte, paranoidní?

Paranoiu je dobré mít něčím podloženou, aby se nerozvinula do té míry, že si člověk v hlavě představuje něco, co neexistuje. Ale obecně nejsem velkým uživatelem sociálních sítí. Ani ne tak proto, že bych se extrémně bál o svá data, ale spíš se mi nelíbí byznysový model, který za tím je.

Poznávám některé triky, které sítě používají, abyste na nich strávili více času, řekli toho víc, než byste chtěli, poskytly víc informací, třeba se s někým pohádali – to je pro síť dobré, protože to znamená, že tam trávíte víc času a tím pádem vidíte víc reklam. To mi není komfortní.

Jak vypadají soudní spory týkající se veřejného přístupu k informacím a co ho baví na práci datového novináře? Poslechněte si celý rozhovor.