V Moskvě zrekonstruovali památku na Sovětský svaz. Mezi bývalými národními pavilony se dnes bruslí
VDNCh. Tahle čtyři písmena si dost možná vybaví každý, kdo za minulého režimu navštívil Moskvu. Zastávka na takzvané Výstavě úspěchů národního hospodářství bývala totiž neodmyslitelnou součástí prohlídky metropole. Přinejmenším tak jako vystát si dlouhou frontu u Leninova mauzolea. Areál, který ještě začátkem minulé dekády chátral, dnes zdobí zrekonstruované pavilony bývalých svazových republik, okázalé fontány a mezi nimi největší kluziště v ruské metropoli.
„Je to nádherné kluziště. Dost veliké, ale ne ohromné natolik, aby se za nějakou rozumnou dobu nedalo objet. To ale samozřejmě není jeho hlavní přednost. Tou je možnost obdivovat všechnu tu krásu okolo, zatímco si bruslíš po různých cestičkách. Obdivovat všechno to velkolepé umění. Je to neopakovatelná krása. Je to hotový estetický zážitek,“ rozvášněně líčí paní Marija, zatímco ji a další bruslaře míjejí rodiny s dětmi, stejně tak jako stařičké dámy v kožichu, které si vyšly na nedělní vycházku.
Výstava světel a okázalosti
Před pár lety se areál vrátil ke svému původnímu názvu z padesátých let. Výstava úspěchů národního hospodářství ale už sotva vystihuje jeho současnou podobu: napůl park, napůl oprášený pomník někdejší slávy Sovětského svazu.
„V provozu je několik národních pavilonů. Jsou to pavilony Běloruska, Ukrajiny, Ázerbájdžánu a Moldavska a na cestě je ještě Kyrgyzstán a Uzbekistán, tam se na tom pracuje. A taky Kazachstán,“ vysvětluje kurátor muzea VDNCh Pavel Něfjodov. V roce 2014 začala zatím poslední rozsáhlá rekonstrukce, která má výstavišti vrátit jeho někdejší lesk a slávu.
Z původních staveb se sice dochovalo jenom minimum, celý areál opakovaně prošel přestavbou. Zůstal ale koncept stylizovaných pavilonů jednotlivých sovětských republik.
Nádech osmnáctého století
Přinejmenším stejně ale pozornost přitahují i místní fontány. „Fontány na VDNCh jsou obecně zajímavá věc, protože byly postavené v duchu tak trochu připomínajícím Versailles a palácové komplexy osmnáctého století,“ vysvětluje mi pan Něfjodov.
„V polovině dvacátého století přitom nic takového už nikde ve světě nestavěli. Takové slavnostní fontány – se zlatými sochami, které jsou podsvícené různými barvami a hraje u toho hudba – se zcela vymykají architektonickému i kulturnímu kontextu,“ upozorňnuje mě kurátor.
Kam vítr, tam estetika
A jak dodává, estetika výstaviště se měnila s tím, jak se střídaly propagandistické cíle sovětského režimu. Po druhé světové válce mělo výstaviště v první řadě ukázat, jak Sovětský svaz dokáže nejenom dohnat, ale i předehnat Západ. Traktory, kombajny a nákladní auta v pavilonu mechanizace tak v šedesátých letech vystřídalo dobývání vesmíru.
Areál VDNCh měl být ale i jakousi ukázkou hojnosti, radosti a oddychu pro sovětské obyvatele. Přibyly tak četné restaurace, bufety nebo kolotoče. Jeden celý pavilon byl dokonce svého času věnovaný i patrně nejoblíbenější ruské pochoutce: zmrzlině.
S rozpadem Sovětského svazu nastalo pro VDNCh temné období. Areál chátral a změnil se v jedno velké tržiště. Jak říká Pavel Něfjodov, lidé sem chodili nakupovat třeba televize, květiny, k sehnání tu bylo prakticky cokoli. Dneska tuhle dobu připomínají už jenom historické plakáty v místním muzeu.
Související
-
Nevšední pamětihodnost na okraji Moskvy: v útrobách sportovního stadionu se skrývá Stalinův bunkr
Stalinův bunkr, zapečetěný objekt dlouhá desetiletí chátral, než mu alespoň malou část někdejšího lesku vrátila rozsáhlá rekonstrukce v devadesátých letech.
-
Někdejší sídlo sovětské tajné policie dodnes budí u Moskvanů respekt
Nejdřív „Čeka“, pak GPU a NKVD a nakonec KGB. Sovětská tajná policie nesla za svoji dlouhou historii různá jména. Co se nezměnilo, bylo její moskevské sídlo Lubjanka.
