V hledišti taky nejsou ti samí lidé jako před 200 lety, hájí Alice Nellis svoji verzi Prodané nevěsty

Jak se autor dozví, měl-li jeho kus úspěch?

Myslím si, že každý autor na to má jiný recept a taky potřebuje jiný feedback. Pro mě je složité vnímat feedback skrz média, protože lidi, od kterých feedback mám, neznám. A aby měl pro mě cenu, musím vědět, od koho přichází. Protože zvlášť v oblasti umění neexistují – naštěstí – jasná pravidla. I když teď trochu začínám mít pocit, že existují pravidla, co smí a nesmí být v Prodané nevěstě. Doufala jsem, že ta doba už je za námi.

Čtěte také

iROZHLAS

Lidé na premiéře Prodané nevěsty bučeli, kritička odešla. ‚Publikum se uvolnilo,‘ reaguje režisérka Nellis

Proto je pro mě důležitý feedback od lidí, které znám a u kterých vím, že jejich první krok bude snaha pochopit, o co jsem se snažila. A pak už samozřejmě může přijít ta druhá věc – buď pochvala, kritika, argumenty, diskuze. Ale teprve pak jsem schopná srovnat si to s tím, co bych od té věci očekávala já.

Modernizace oper, snaha, aby to vypadalo jinak – je to proto, že se opera bojí odlivu diváků a snaží se přilákat nějakou generaci, která by na klasické krojované průvody v Prodané nevěstě nešla?

To je samozřejmě možné, ale v mém případě je to interpretace, která baví mě. Není o tom, že bych chtěla Prodanou nevěstu modernizovat. My jsme udělali divadlo na divadle. Je o tom, jak se dělá opera. Dělá se znovu a znovu a znovu. Ve chvíli, kdy by se měla udělat v plzeňských krojích, tak se nemusí dělat znova. V Národním divadle se dělala po dvaadvacáté.

Opera je živá věc. A stejně jako tam nechodí stejní lidé, kteří tam chodili před dvě stě lety, nevidím důvod, proč by na jevišti bylo to stejné. Když to respektuje hudbu, jde to s ní a vytváří to obraz, který souvisí s naším světem. Díváme se na to my.

Když začnete nějaký fenomén zkoumat, potřebujete si určitě odpovědět na některé lidské otázky. Může se stát, že to máte nevyřešené, nezodpovězené, a přesto začínáte točit?

Tyhle věci člověk připravuje hrozně dlouho. Ten převratný bod bych nenazývala natáčení. To už by bylo asi hrozně divné. A pozdě. Protože když začínáte točit, tak začínáte pracovat s velmi širokým plénem lidí, se štábem, a budete ta, která se je snaží vést k nějakému pevnému bodu v mlze, ke kterému všichni směřujeme. Tam už bych alespoň nějaký základ vyřešený mít měla.

Čtěte také

Dagmar Pecková při naší Prodané nevěstě kdysi málem smíchy porodila, usmívá se Jan Jiráň z Ypsilonky

Pro mě naopak ta chvíle ještě předchází tomu, než si sednu a opravdu začnu psát. Hrozně dlouho píšu v hlavě. Ani si tolik nezapisuju na papír, protože si myslím, že paměť je velice dobré síto. Když to není až tak dobré, tak se vlastně moc nestane, když to zapomenu.

Bojíte se chyby?

Bojím, ale taky se bojím, že ji nebudu mít odvahu dělat. A toho se bojím asi víc.

Jak Alice Nellis vnímala premiéru, při které diváci bučeli? A je podle ní prostředí opery afektované? Poslechněte si celý rozhovor.