„Užupis je nezávislý!“ Aprílová republika ve Vilniusu proměnila no-go zónu v pouliční galerii
Do čtvrti za řekou Vilnia ve Vilniusu by se ještě před třiceti lety odvážil zajít jen dobrodruh nebo neznalec, zvlášť po setmění. Dnes je to místo pouličního umění, galerií, ateliérů, kaváren a bláznivých oslav. A to díky skupině umělců a utopistů, kteří tu na Apríla roku 1997 vyhlásili nezávislou republiku Užupis.
„Neoficiálně teď jdeme po ulici Dalajlámy – pěší zóna Dalajlámy, tak jsme to tu pojmenovali při Dalajlámově návštěvě. Nikde tu ten nápis není napsaný, ale nikdo tomu tady neřekne jinak,“ vypráví mi průvodce – umělec, futurista, a hlavně ministr kultury a inovací republiky Užupis Gleb Divov.
Vydali jsme se spolu na procházku republikou, kterou v kdysi nehostinné čtvrti ve Vilniusu vyhlásili na Apríla 1997 umělci, bohémové a utopisté.
„Za sovětské éry a po ní byla čtvrť za řekou jedním z nejnebezpečnějších míst ve Vilniusu. Skupina umělců se to rozhodla změnit a dát tu základ úplně novému veřejnému životu, aby to bylo místo oslavující život a umění. To byly myšlenky našich zakladatelů – prezidenta Romana Lileikise a ministra zahraničí Tomase Čepaitise,“ vysvětluje můj průvodce.
Zastavujeme se jen pár metrů od místa, kde Lileikis a Čepaitis republiku Užupis vyhlásili, a díváme se na cihlový dům nad řekou. „Seděli u stolu tady na terase,“ ukazuje Gleb. „Ta terasa představuje náš parlament – Barlament. Máme Barlament republiky Užupis. Seděli, pili pivo a formulovali základní pilíře našeho společenství, které se později stalo ústavou.“
Svobody a práva na prvním místě
Ústava je vystavená na naleštěných deskách na jedné ze zdí lemujících ulici Paupio. Je to jedna deska za druhou, každá v jiném jazyce: litevsky, anglicky, hebrejsky, v esperantu, irsky, dokonce i česky.
„Máme ji ve více než 40 jazycích,“ přitakává Gleb. „Český překlad jsme slavnostně odhalili po první vlně covidu-19, v tom kratičkém období, kdy se vše zase otevřelo a pohromadě mohlo být víc jak pět lidí. Tehdy jsme spolupracovali s českou ambasádou na jedné z prvních výstav digitálního umění složené z děl českých umělců.“
V ústavě není zakotvené postavení soudů nebo ozbrojených složek, mluví jen o svobodách a právech lidí, ale taky psů a koček. Píše se v ní například:
„Každý má právo na horkou vodu, topení v zimě a střechu nad hlavou. Každý má právo zemřít, ale není to povinnost. Každý má právo nebýt významný a slavný. Každý má právo slavit či neslavit své narozeniny. Každý má právo si občas neuvědomovat své povinnosti. Každý může sdílet to, co vlastní. Nikdo nemůže nabízet ke sdílení to, co nevlastní. Kočka není zavázána milovat svého pána…“
Den užupské nezávislosti
Od ústavy procházíme na hlavní náměstí, uprostřed kterého stojí vysoký podstavec se sochou anděla. Náměstí je to nejstěžejnější místo užupského setkávání, a hlavně oslav.
„Tady většinou pořádáme setkání a taky oslavy. 1. dubna tu slavíme asi nejbláznivější Den nezávislosti na světě – oslovy paradoxu a utopie. Bývá tu koncert, ale žádné pódium. Všechno je velmi spontánní a hudebníci procházejí spolu s procesím republikou,“ popisuje Gleb.
Čtěte také
„Ten den taky platí naše vlastní měna Euro-Užus. Jeto nejstabilnější měna na světě – od zavedení má jedno Euro-Užus hodnotu jedné sklenice piva. Nic se nemění.“
V den oslav funguje taky užupiská celnice – malý domeček na dohled od Barlamentu, u mostu přes řeku Vilnia, kde dávají razítka.
Bez obav i bez armády
Necelých třicet let stačilo umělcům, nadšencům a místním obyvatelům k tomu, aby z obávané polorozpadlé čtvrti, kde nevíte, zda dřív podpírat náhodného kolemjdoucího nebo k zemi se sesouvající dům, vybudovali čtvrť, kam zamíří i nejeden turista.
Dnes je to naopak jedno z nejbezpečnějších míst v litevském hlavním městě, které si navíc zachovává přátelské sousedského klima.
„Někteří, zvláště ti, kdo tu pracují v obchodech, kavárnách nebo barech a mají zkušenosti třeba ze starého města, říkají, že v situacích, kdy tam museli volat policii, se v Užupisu můžou spolehnout na místní komunitu,“ říká mi hrdě místní ministr kultury.
Stojíme u vchodu do vyhlášené kavárny, nad kterým ve větru povlává vlajka republiky Užupis. Je to bílý prapor s bílou dlaní v modrém krutu. Dříve měl Užupis dokonce svou vlastní armádu, kterou tvořilo asi deset lidí, ale pak ji rozpustil.
„Dnes už armádu nemáme. Nepotřebujeme, aby se nás někdo bál. Ale máme spoustu velvyslanců po celém světě. Nikdo to nepočítal, ale myslím, že je jich tak pět set,“ usmívá se Gleb.
„Užupis je nezávislý!“
Republika Užupis má tedy prezidenta, ministry, velvyslance… Ale uznal ji vlastně někdo jako suverénní stát?
„To je dobrá otázka. Jeden z velvyslanců, který tu zveřejňoval konstituci v překladu do jazyka své země, řekl: ‚V roce 1991 jsem podepisoval uznání nezávislosti Litvy. Dnes, tou samou rukou, stvrzuji, že Užupis je nezávislý!‘“ směje se Gleb.
Kolik států a jestli vůbec nějaký uznalo a uzná Užupis jako nezávislý stát, je prý vlastně jedno. Hlavní je vnitřní pocit nezávislosti každého – nejen Užupana.
Související
-
Sochy Lenina, sovětská hudba a dobové rekvizity: v litevském parku Grutas zažijete socialismus
V Pobaltí mají zřejmě největší soukromou kolekci soch sovětských vůdců a dalších artefaktů totalitní doby. Exponáty jsou k vidění v parku Grutas na jihozápadě Litvy.
-
Láska, umění a marihuana. Dánský squat Christianie je ostrovem svobody
Ještě v 60. letech byla Christianie opuštěná vojenská základna. Dnes je to alternativní a svobodné území v centru dánské metropole.
-
Estonský podzemní monument Linnahall je na seznamu chráněných památek, Tallin ale neví, co s ním
Monument Linnahall, dříve Palác kultury a sportu Vladimira Iljiče Lenina, stojí v estonském Tallinu od roku 1980, a už v době svého vzniku vyvolával rozporuplné reakce.
