Sochy Lenina, sovětská hudba a dobové rekvizity: v litevském parku Grutas zažijete atmosféru socialismu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy V roce 2015, po Revoluci důstojnosti, odhlasoval ukrajinský parlament odstranění soch Vladimíra
Lenina a dalších komunistických vůdců z ulic a náměstí země. Ze zakázané zóny se tak přes noc stala také komunistická rezervace. Leninova socha v centru Černo
0:00
/
0:00

V Pobaltí mají zřejmě největší soukromou kolekci soch sovětských vůdců a dalších artefaktů totalitní doby. Najdete ji v Litevské republice. Sbírku shromáždil podnikatel Viliumas Malinauskas – a nenechal si ji jen pro sebe. Exponáty jsou k vidění v parku Grutas na jihozápadě Litvy, kam se vydal zpravodaj Radiožurnálu Martin Dorazín a potkal tam nejen sovětské velikány.

Lenin, estrádní hudba a ostnaný drát

Do největšího parku sovětských soch v Evropě musíte nejdřív projít jakousi zoologickou zahradou. Do toho vám hraje sovětská estrádní hudba z původních nahrávek na pódiu, které zdobí portrét Vladimira Iljiče Lenina.

Není to jen taková procházka lesem, kde jsou sochy státníků, masových vrahů a podobně. Můžete tady zažít nefalšovanou atmosféru hranice Sovětského svazu, ostnatého drátu, elektrického vedení a strážních věží.

Dnes jsou tam navíc ampliony, ze kterých vyhrává sovětská hudba. Kromě monumentálních děl socialistického sochařství jsou tady rekvizity z té doby: žlutá bečka na nápoj, oblíbený kvas, a o kus dál polská vojenská kuchyně.

Estetika totality

Do další části parku vstoupíte přes klasický sovětský most s obrovským litinovým zábradlím. Na něm jsou pěticípé hvězdy a litinové umělecké dílo natřené, jak bývalo z konzervačních důvodů v Sovětském svazu zvykem, černým asfaltem, takže to vypadá hezky.

Čtěte také

Ale z těch opravdu zajímavých věcí jsou tady sovětské skleněné vitráže z kobaltového skla, které vypadají krásně. Zvlášť když přes ně prochází slunce, pak je to vizuální zážitek.

V další části parku střídají litevské partyzány, politiky, sochy Vladimira Iljiče Lenina. Stojícího, sedícího, ležícího – zkrátka ve všech možných polohách. Musím přiznat, že sem bych se asi nevydal, protože ty sochy a sovětskou estetiku jsem měl za poslední roky všude kolem sebe.

Masochismus Jana Buriana

Vytáhl mě sem Jan Burian. Nevím, proč sem chtěl jet, ale mohu se ho zeptat: „Chtěl jsem sem jet z takového podivného masochismu, protože mě zajímalo, jak se to udělá se sochami, které se odstraňují z měst a náměstí, jestli stojí za to je shromáždit a udělat skanzen minulého režimu. Ničit ty sochy je škoda, některé z nich jsou velmi zajímavé a říkal jsem si, že bych to rád viděl, to je jediný důvod. Samozřejmě mě to taky drásá, trochu mi to připomíná starý časy a tu hroznou absurditu komunismu,“ vysvětluje mi svou zvědavost.

Čtěte také

Asi je to řešení problému, co s těmi pomníky a památníky, se kterými nesouhlasíme, jsou nám nepříjemné, ale jsou součástí té doby. Tady to umístili v lese, což je možná nejlepší. „Mám pocit že to je dobrý nápad a jsem rád, že jsem se sem podíval. Ne že bych se tady nějak radoval ze života, ale třeba se budu radovat, až odtud odejdu,“ uzavírá hudebník dojmy z lesa starého režimu.

autoři: Martin Dorazín , | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související