Lenin jako zahradní trpaslík. Kam se poděly sochy doby minulé?
Odstraňování soch symbolizujících minulý režim je obvyklým průvodním jevem revolucí. Nejinak tomu bylo i v Československu po roce 1989.
Dobovým tiskem občas prolétla zpráva, že se nějakou z nechtěných soch podařilo za pár set tisíc vydražit. Noví majitelé toužili zakládat muzea totality, nebo si sochami z recese či jiných osobních důvodů ozdobit zahrady.
O něco pestřejší osud čekal některé bronzové sochy. V Sokolově je roztavili, aby materiál posloužil k výuce na umělecké škole a v Blansku je vystavili na expozici umělecké litiny.
Kuriózní využití pro ně našli i v jedné obci na Nymbursku, kde se plastiky poschovávané v přírodě staly součástí stezky odvahy pro děti.
Ještě před sametovou revolucí byly oblíbeným terčem recesistů i vandalů. Například v 70. letech nasadil neznámý posměváček ruksak na záda českobudějovické soše Lenina. Příbramský bronzový odlitek Gottwalda dokonce zničila nastražená výbušnina. Jiným plastikám kdosi rudě pomaloval saka nebo ruce.
Starostům mnoha obcí přidělávalo vrásky pomyšlení, co mají udělat s mnohaset kilovým Vladimirem Iljičem Leninem či Klementem Gottwaldem. Buď chybělo místo, kam je uložit, nebo jejich autor nechtěl, aby se zničily.
Přišel listopad 1989 a po připomínkách komunistické diktatury zbyly jen osiřelé podstavce obklopené leštěnými žulovými deskami, které si oblíbili skateboardisté. Kde zůstala chuť zaplňovat veřejný prostor sochami, vracely se na piedestaly alespoň skulptury Masaryka.
Sochy oslavující minulý režim vyvolávaly u části obyvatel směs odporu a fascinace. Většina děl skončila v depozitářích muzeí, avšak někde si s jejich osudem neví rady dodnes.
I když občas zaznívaly hlasy, že je nesmyslné uchovávat v muzeích sochařská díla spjatá s érou minulého režimu, historici umění upozorňují, že některé skulptury jsou hodnotné umělecky i jako svědectví doby. Proto se schraňují pro budoucnost.
