Únava? Neznám! Paměť už ale přeskakuje, občas něco na jevišti malinko zapomenu, přiznává Pavel Zedníček

Po covidovém období jste pracovně zpátky v jednom kole – takže co vás teď čeká?

Teď jsme roztočili seriál Pálava, což navazuje na Vinaře. Pak mě čeká druhé pokračování Einsteina, další série. No a pro Českou televizi další pokračování, seriálek pro děcka, Servác se to jmenuje. Je to takový naučný seriál, ale hraný: jak se mají děti chovat v jídelně a tak.

Čtěte také

Bez pohybu hrozí apnoe, přílišnými starostmi zase nespavost. Dnešní doba je jeden velký stres, říká spánkový lékař

Takže o nějakém odpočinku nemůže být řeči?

Ale tak jako, jak má člověk odpočívat?

Tak já narážím na důchodový věk.

Co to je důchod? Neznám. Začínám se držet hesla: únava? neznám! To nejde, to nejde. Člověk musí být v pohybu.

Jak se s věkem u chlapa proměňuje vztah nebo přístup k herectví?

To je těžká otázka. Já mám pocit, že mám ten stejný přístup, jako jsem měl v patnácti. Ale takhle, kdykoliv jdeme na to jeviště, tak člověk má furt trému. Není to jako že už je to hotový, jak už jsem starej, tak je to pohodě, nemůže se nic stát.

Teď  jsme hráli zrovna Bez předsudků, odehráli jsme asi dva měsíce, přitom máme už 500 repríz, hrajeme to 18 let. Ale jak jsme si nebyli jistí, tak jsme si řekli, že si uděláme zkoušku. Tak jsme se v pět hodin sešli, komplet celou hru jsme si řekli, a pak bylo představení, kdy jsme byli absolutně v klidu, v pohodě a bylo to úžasný. Lidi tleskali, pískali nám tam na konci a bavili se úžasně.

Takže přece už jenom trošinku... Občas se stane, že člověk na tom jevišti zapomene. To se mi stalo nedávno, kdy mám říct v Pro tebe cokoliv Davidovi Suchařípovi „sklapni, Poulíčku!“, tak jsem si nemohl vzpomenout na jeho jméno! Teď jsem v Lakomcovi zapomněl si dát prstýnek na prst, v šatně jsem si ho nenasadil, takže když potom došlo k té situaci, kdy mi Roman Štabrňák říká „no tak ukaž ten prstýnek,“ tak říkám: „No to bych ho rád ukázal, ale mám ho v šatně.“ Lidi to vzali, smáli se.

Čtěte také

Prostor před mikrofonem je něco jako jeviště, vypráví rozhlasová princezna Jan Stryková

Takže takové maličkosti se už v tomto věku stávají, že člověk malinko zapomene. Ale jinak je to furt dobrý.

Já jsem připomenul, že kromě jiného jste také moderátor. Hraje to nějakou roli, že jste herec, anebo to jsou dvě úplně rozličné profese?

Vy jste moderátor, já jsem byl spíš tak, jako že jsme se sešli s kamarády a blbneme a že to musím vést odněkud někam. Moderátor? No, normálně komediant, který tam uvádí.

Já třeba osobně ale mám problém s tím, že když se něco naučím, tak potřebuji tu paměť, ale špatně improvizuji. Nebo improvizuji a pak nefunguje ta paměť. Vám to takto nepřeskakuje?

Čtěte také

Osamocená improvizace je trochu smutná, říká Jaroslav Dušek. K úzdravné opeře ho inspiroval příběh Clemense Kuby

No tak ta paměť, ta už přeskakuje, to je pravda. Proto začnu improvizovat, když nevím.

Když jsme ale dělali, já nevím, třeba Kufr nebo Kurňa, tak máme jakýsi základní scénář, přípravím si něco o tom člověku, kterého mám zpovídat. Bavilo mě, že vždycky vznikne něco nového. On tam něco řekl, tak to jde rozvést. Nebo i ti hosti, kteří tam byli jako soutěžící: mě bavilo z něj dostat odkud je, co a proč dělá, proč tam šel a takhle. Tak to mě bavilo strašně, lidi se smáli a bavili se taky a prozradili sebe spoustu věcí. Takže já to bral takhle.

Jak pracujete s trapností? Přece jenom člověk riskuje, že ztrapní sebe nebo toho zpovídaného, což je asi ten horší případ. Stalo se vám někdy, že jste se dostal do hodně nepříjemné situace?

No, vzpomenu si. Jednu situaci jsem měl, pozvali mě na nějakou akci, kdy jsem měl vyprávět veselé historky z natáčení. Já jsem se snažil jak vůl a tam se nikdo nezasmál, koukali na mě, co tam ten vůl vypráví. To byl hrozný trapas. Občas si říkám, že to moje chyba, asi jsem nezaujal, nebylo to vtipný. Dodnes na to vzpomínám, že to bylo něco strašného.