Umíte dobře německy a francouzsky? I pokud ano, alsaštině porozumíte jen stěží
Alsasko bývalo turbulentní částí Evropy, o kterou se staletí přetahovaly Německo s Francií. Region Alsasko leží na východě Francie, ke které patří od roku 1945. Je to místo, kde se stýkají a mísí dvě kultury a dva jazyky. Proto se i jeho regionální metropole Štrasburk stala jako symbol usmíření mezi Němci a Francouzi sídlem Evropského parlamentu.
Země na rozhraní Francie a Německa, o kterou se tyto státy staletí přetahovaly. To je Alsasko, které je už pevně srostlé s Francií. I dnes se tam ale mluví alsaštinou a vliv německé kultury je tam patrný skoro na každém kroku.
Ani tak, ani tak
Není to ani němčina, ani francouzština. Můžete umět oba jazyky a stejně nebudete zdejším vesničanům rozumět. Alsaština je zkrátka taková propletená směska obou řečí. Zvládá ji dobře můj průvodce štrasburským muzeem Alsaska Adrien Fernique. Pro snazší komunikaci jsme ale mluvili francouzsky.
Čtěte také
„V Alsasku se mísily vlivy různých kultur. Když zabrousíme hluboko do historie, ještě do dob Římské říše, zjistíme, že v 3. až 5. století našeho letopočtu docházelo v Evropě k velkému stěhování národů. Kolem Rýna, který dnes tvoří část hranice mezi Německem a Francií, se vyskytovaly kmeny Germánů, Franků a Alamanů.“
„Mluvili různými jazyky a osidlovaly různá území, někdy pokojnou a někdy i dost drsnou krvavou cestou. V Alsasku nejdřív převažoval germánský jazyk. Po 30ti-leté válce v 17. století ale levý břeh Rýna obsadil francouzský král a Štrasburk se stal francouzským městem. Pak byly další války mezi německým státem a Francií a region přecházel pod vládu jedné nebo druhé strany.
Vlivy se propsaly i do módy
„Francouzský vliv se odrazil i v módě, kterou německy mluvící obyvatelé nosili, a také na stavbách, které jsou často s typickým německým hrázděným zdivem, ale s módními francouzskými doplňky, třeba balkony. Bohatí měšťané Štrasburku chtěli držet krok s dobou. I původní vlastníci domu, kde dnes sídlí muzeum Alsaska,“ podle Adriena úplně nahoře pod strmou střechou s okénky je balkon.
To nebylo typické, ale v době, kdy bylo Alsasko součástí Francie, byly v módě balkony, tak si ho tam postavili. A to přesto, že nahoře pod zmíněnou střechou byla vlastně sýpka, tedy sklad obilí.
V prvním patře, pod špejcharem a skladištěm se bydlelo a jsou tu k vidění části vybavení alsaského měšťanského domu na konci 19. století.
„Typické byly pro Alsasko velké kvádrovité malované truhly z masivního dřeva. To bylo něco, co přišlo ze střední Evropy a v ostatních částech Francie to bylo neznámé. Kdežto jinde v západní Evropě byly takové kusy nábytku běžné.“
Přesouvání hranice není nic příjemného
Obyvatelé Alsaska prožívali kvůli častému přesouvání hranic krušné chvíle, dnes je Alsasko zase součástí Francie.
Čtěte také
Po první světové válce, tedy v roce 1918, když se Alsasko vrátilo pod vládu Francie, byli obyvatelé rozděleni do několika kategorií podle etnické příslušnosti. Dnes už je to nepředstavitelné, ale ti, kteří byli opravdu Alsasany a žili na tomto území už dlouho, dostali osobní průkazy s písmenem A. Takže se hned vidělo, kdo je třeba Němec. Bylo tu tehdy hodně německých úředníků a, i když tu žili třeba i 40 let, museli toto území opustit.
Když začala 2. světová válka, evakuovali se všichni Alsasané na jihozápad Francie, a když uzavřela vichistická Francie s Hitlerovým Německa příměří, většina z nich se vrátila domů. I za cenu toho, že se z nich stali Němci.
Alsaština na vzestupu
V některých školách se od roku 1992 vyučuje nejen francouzsky, ale i německy. Alsaština se jen někde učí jako nepovinný předmět. Aktivně ji používá dnešní generace padesátníků, šedesátníků a starších. Podle Adriena si ale získává stále větší oblibu i mezi mladými lidmi kolem dvaceti.
V muzeu Alsaska jsou k vidění i místní kroje, bohatě zdobené výšivkami, barevné. S rozmachem průmyslové revoluce totiž bohatli obyvatelé velkých měst a také zaměstnanci závodů v podhůří Vogéz.
Kroje se nevyráběly doma, ale lidé si je nechávali šít u krejčích a rádi si připlatili i za krajky z dovozu. Na severu Alsaska se rozběhla průmyslová výroba vín, a tak i vinaři a zemědělci si mohli kroje dovolit, protože patřili k bohaté vrstvě obyvatel.
Související
-
Malý princ a jeho příběh ožil v novém zábavním parku
Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. To je snad nejznámější citát z knížky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Až dosud jsme mohli dob...
-
Od Descarta ke croissantům: jak se filozof stal pekařem a prorazil s nejlepšími madlenkami
Nejdřív vystudoval filozofii na Sorbonně a získal doktorský titul. Pak se ale rozhodl pro změnu a stal se pekařem. Dnes je jedním z nejlepších výrobců madlenek v Paříži.