Tokio sužují vedra a prodejci na největším rybím trhu na světě se bojí o své živobytí

Čtyřicetistupňová vedra, která sužují Tokio, ohrožují i živobytí prodejců na největším rybím trhu světa - Tsukidži.

Nebývalá vedra nesužují jen Evropu. S horkem bojují také asijská velkoměsta. V některých čínských nebo japonských městech se teplota v rozpálených ulicích blíží 50 °C. V Japonsku už za poslední dva měsíce zabilo horko desítky lidí. A starosti má i největší rybí trh na světě v centru Tokia, světoznámý Tsukidži.

Je půl páté ráno. Na zemi jsou vyrovnaní až dvousetkiloví tuňáci, mečouni, sardinky i obří krabi. Začíná aukce, na které prodejci nakoupí mořské produkty, a hned poté startuje jejich závod s časem.

„Ideální je prodat během dopoledne. Do oběda prodat a už myslet na další den. Když neprodáte, musíte rybu mrazit do druhého dne anebo ještě déle,“ vysvětluje mi pan Hasuki.

Horko nás ničí všechny

Na japonském rybím trhu vyjde tuňák na statisíce dolarů

Rybí trh Tsukidži v Tokiu

Všechno, co žije ve vodě, tady pravděpodobně najdete. Zajímá vás, o jakém místě je řeč? Nejde ani o akvárium, ani o zoo, ale o největší rybí trh na světě – tokijský market Tsukidži.

V místnosti, kde rybáři vydraží každé ráno své úlovky prodejcům, by teplota neměla přesáhnout 15 °C. Jenže teď v době extrémního horka tu šplhá až k 18 °C a to je příliš. „Ryba v takovém teple rychle rozmrzá. Jediná šance je rychle ji prodat. Ale takhle velké kusy jsou extra zboží, neprodáte jich několik za den,“ říká ustaraně jedna z prodavaček.

Minulý měsíc už klimatizace několikrát zkolabovala. Pokud by nastal dlouhý výpadek, horko zničí zboží za miliony dolarů. O zisk se naopak nemusejí obávat výrobci a prodejci ledu.

„Ano, pro nás je tohle počasí dobré, prodáme víc ledu,“ potvrzuje jeden z nich. „Jenže by ho bylo potřeba mnohem víc, nestíháme ho vyrobit a prodejci nám nadávají. To horko nás ničí všechny,“ dodává.

"Ideální je prodat během dopoledne. Když neprodáte, musíte rybu mrazit do druhého dne nebo ještě déle,“ vysvětlují prodejci.

Můj domov je Japonsko

Před malou rybí restaurací se dávám do řeči s jejím majitelem Francouzem Dominikem. Žije v Japonsku už 14 let a neměnil by. Nemá moc času se vybavovat, protože plynulou japonštinou konverzuje s procházejícími lidmi a láká je dovnitř.

Sdílené postele a kocábky jako od Sindibáda. Luxusní Dubaj má i svoji druhou tvář

Dřevěné íránské koráby levně přepravují zboží přes moře

Spojené arabské emiráty nejsou zase tolik arabské, jak stojí v jejich názvu. Třeba v Dubaji jsou místní Arabové menšinou a tvoří jen asi 15 procent obyvatel města. Početně je výrazně převyšují zahraniční pracovníci. Dobře placené pozice zastávají profesionálové z Evropy i Asie. Každodenní chod ve městě ale zajišťují především gastarbeiteři z Indie. A ti mají k luxusnímu životu opravdu hodně daleko.

„Cože? Smutek po domově?,“ diví se mé otázce. „Když jednou za čas přijedu do Francie, stesk po domově na mě padne tam – po japonském domově. Takže zase rychle jedu zpátky sem,“ směje se.

Než vyjde slunce

Teploty v Tokiu přes den překračují 40 °C a na rybím trhu už přišla ke slovu i taková prověřená ochlazovadla vzduchu, jako jsou kartonové krabice vyrovnané u vchodů a východů. Jenže předpověď na další dny hrozí, že ani ta brzy nebudou stačit.

Zákazníků na největším rybím trhu na světě přesto ani v těchto parných dnech neubývá. Největší cvrkot je tu totiž brzy ráno, kdy slunce nad Tokiem ještě tolik nepálí.

Spustit audio
autoři: David Jakš, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas