Sdílené postele a kocábky jako od Sindibáda. Luxusní Dubaj má i svoji druhou tvář
Spojené arabské emiráty nejsou zase tolik arabské, jak stojí v jejich názvu. Třeba v Dubaji jsou místní Arabové menšinou a tvoří jen asi 15 procent obyvatel města. Početně je výrazně převyšují zahraniční pracovníci. Dobře placené pozice zastávají profesionálové z Evropy i Asie. Každodenní chod ve městě ale zajišťují především gastarbeiteři z Indie. A ti mají k luxusnímu životu opravdu hodně daleko.
Hromady krabů, korálových ryb, sušených ryb i celých obrovských tuňáků pokrývají nekonečné pulty rybího trhu ve staré Dubaji. Pach rybiny se táhne široko daleko, je tady opravdu rušno. Prodavači ryby zpracovávají, porcují, je to taková obrovská dílna.
Kokos jako kokos
Stojí tu i několik snědých chlapíků s kolečky. Prý jestli nechci taxi, chtějí ale svézt spíš můj nákup než mě samotného, za deset dirhamů mi v kolečku odvezou cokoliv. Sem si zjevně lidé nechodí koupit jednu nebo dvě rybičky.
Dubajský rybí trh je ve staré přístavní čtvrti Deira. Arabsky tu prodavači umí jen pár slov, ostatně emirátští Arabové sem ani nepáchnou, na nákupy mají své lidi. Zato je tu z rohu tržnice cítit kari z místní velmi lidové indické jídelny a v hale se ozývají jedině indické jazyky.
Vedle ryb se prodává ovoce a zelenina. „Tyhle kokosy jsou ze Srí Lanky a tyhle z Ománu. Všechno je to stejný druh, prostě kokos,“ směje se Šamsuddín, vysekává mi mačetou do velkého zeleného kokosu díru a strká do ní brčko. V Dubaji žije už patnáct let a doma je stejně jako velká část zdejších trhovců v indické Kerale.
Luxus i sdílené postele
Dubaj, to jsou tři paralelní světy. V moderních čtvrtích plných mrakodrapů a drahých restaurací žijí profesionálové z celého světa. Platy mají srovnatelné se západní Evropou, mnohdy i vyšší.
Pak jsou tu emirátští Arabové, kteří si užívají ropného bohatství a jako koníčka řídí své nákladné projekty. No a do třetice tu také někdo musí fyzicky zajišťovat chod celého toho zázraku. Jsou to prodavači, uklízeči, stavební dělníci nebo taxikáři. V drtivé většině jsou z Indie.
Jejich plat v tomto velmi drahém městě dosahuje třeba jen pět tisíc korun, a přesto jim stojí za to tu pracovat. Často bydlí v chudých dělnických čtvrtích, takzvaných dělnických táborech, a aby minimalizovali své náklady, sdílejí své postele na směny.
Zatímco jeden vstává do práce, už se z předchozí směny vrací kolega a ulehne do stejného lůžka. Jedna postel, tři muži – každý po osmi hodinách. Trošku nepraktické jsou svátky, kdy musí každý podle rozpisu uvolnit spaní kolegovi a jít se potloukat někam na ulici.
S pračkou do Íránu a zpátky
Z rybího trhu se vydávám do přístaviště, kde kotví stovky dřevěných kocábek, většinou natřených světle modrým emailem. Kolem palub mají dřevěné balustrády. Jsou to koráby jako z pohádky o Sindibádovi. Na boku mají jako domovský přístav většinou napsaný íránský Bandar-e Abbás.
„Odtud to trvá do Íránu noc a den. Pěkně pomaličku. Kdybyste letěl letadlem, tak tam jste za půl hodiny,“ vysvětluje mi obchodník Arsalan, původem z pákistánského Kašmíru. „Vozíme odtud zboží do Bandar-e Abbás, a pak dál po zemi do Tehránu.“
Právě vrší na palubě lednice a pračky světových značek. Když se dozvídám, že s těmito archaickými koráby plují kolikrát až do východní Afriky, nechce se mi tomu věřit.
Tak tohle je ta druhá Dubaj, která tu žije svůj život ve stínu nejvyššího mrakodrapu světa.
