Tančit s obrem nemůže v Belgii jen tak ledaskdo

Nejstarší průvod takových obrů prochází každý rok na konci srpna belgickým městem Ath. Právo nosit přes metrák vážící figuru je privilegium, které se v tomto městě dědí v mužské linii jen v několika rodinách. V době zimního odpočinku obrů však je možné si v jejich muzeu zkusit, co obnáší na sebe takové břemeno vzít.

Při procesí obrů v Athu prochází jeho ulicemi sedm figur. Nejdřív jde dvouhlavý orel, za ním biblický silák Samson, galský bojovník Ambiorix, obří slečna Victoire jako symbol města, za ní sedmimetrový a 700kilový kůň Bayard, kterého nesou dvě skupiny po 16 chlapech, a průvod uzavírají obr Goliáš s paní Goliášovou. V procesí si dokonce vystřihnou taneček a políbí se.

Tihle všichni se k životu probouzejí jen v létě. Po zbytek roku jsou v depozitářích. Vlastně v krabicích. Mohl jsem si sáhnout jen na jejich kopie.

Obři jako stavebnice

„S obry se to má jako s nábytkem z IKEA. Jsou jako stavebnice. Po slavnosti se rozmontují. Nohy, trup, ruce a oblečení se uloží zvlášť a nikdo se jich do konce srpna nedotkne,“ vysvětluje mi ředitel Muzea obrů v Athu Laurent Dubuisson.

Protože má Ath nejstarší tradici procesí s obry, má také velmi striktní pravidla jejího dodržování. Obři nesmějí opustit hranice města a do svého průvodu žádného jiného obra nepustí. Lidem se ukážou vždy jen na svůj svátek.

V muzeu najdete i obry, kteří pocházejí z jiných částí Evropy|foto: Pavel Novák

V Muzeu obrů se dá po celý rok vidět, jak se takové obřisko dává dohromady. Dolní část figury tvoří koš z proutí potažený suknicí. Na něm sedí trup, jehož kostra je také proutěná. Hlava je z papírové cupaniny spojené pryskyřicí a vlasy jsou z koňských žíní.

Koš tvořící nohy se dole rozšiřuje, protože v něm stojí nosič obra. V koši jsou vstupní dvířka a naproti nim okénko, kterým nosič vidí, kam vlastně jde.

Nosičem nemůže být každý

Ředitel Muzea obrů Laurent Dubuisson mi nečekaně nabízí, abych si vyzkoušel, jaké je takového obra nést na ramenou. Uvnitř postavy písaře, která nevyráží do athských ulic, na mne čeká postroj s koženými popruhy na ramena a čapkou připojenou řemínky ke kostře obra. Tíha se musí rozložit. Vedle průhledu ven se nacházejí úchyty pro ruce, aby se dal obr řídit.

Uvnitř je docela stísněný prostor. Obr je těžký, přestože váží jen 30 kilo. Podle pana Dubuissona si mám představit, že nesu o 100 kilo víc – a ještě bych v tom měl tancovat. Raději obra položím.

„Dobrá, stal jste se nosičem obra,“ dělá si ze mne legraci pan Laurent. Do toho však mám ještě hodně daleko. Se 130kilovou figurou Goliáše nebo Samsona bych se ani nepostavil a asi by to odnesla moje záda.

Aby se člověk stal nosičem obra, začíná se nejdřív v 18 až 20 letech učit obra zvedat. Pak s ním může při procesí i pár metrů popojít. Až ti zkušení se se čtyři metry vysokou figurou na ramenou točí a tancují. Obr Goliáš a paní Goliášová mají totiž v procesí předepsaný svatební tanec. Ten trvá 3,5 minuty.

Goliáš a paní Goliášová si v průvodu dokonce zatančí|foto: Maison des Géants Ath

Tradice je třeba zachovávat, soudí jeden z nosičů

Svatební tanec obrů musí zvládnout jediný nosič. Každá ze sedmi postav má skupinu deseti mužů, kteří se uvnitř obra střídají po dvou až třech minutách.

Nosiče nemůže dělat každý. V Athu se tato funkce drží jen v několika rodinách. Například ta pana Jean-Luca Boularta patří k nosičům Goliáše. On sám ho poponáší už 25 let.

Nosil ho jeho otec, dědeček i pradědeček, jeho bratr i strýc. Zkrátka všichni chlapi v rodině. „Nosit obra je čest,“ soudí. „Spousta lidí ve městě by o to stála. Ale v rodině nemáte na výběr. Tradice se musí zachovat.“

Na nošení obra není podle pana Jean-Luca třeba nijak zvlášť trénovat. „Ze začátku se to zdá být těžké, ale je to otázka zvyku,“ říká. Vzápětí vleze do jedné z vystavených figur, kterou právě opravuje. Se 130kilovou figurínou se několikrát zatočí.

Jestli chcete vidět na vlastní oči to, čemu jsem já jen těžko uvěřil, přijeďte se poslední srpnový víkend podívat na procesí obrů do Athu.

Zvětšit mapu: Muzeum obrů v belgickém Athu