Švédové milují lékořici. Dávají si ji do kávy místo cukru, ale taky na salám

Lékořice (ilustr. foto)
Lékořice (ilustr. foto)
0:00
/
0:00

Lékořice, švédsky lakrits, je oblíbená ve všech skandinávských zemích, a to v různých podobách. Bonbony nebo lékořicový prášek můžete najít ve sladkých i slaných verzích, samostatně nebo přimíchané do zmrzliny, ale třeba i jako krustu na luxusním salámu. Jejich zvláštní chuť poznal i redaktor Radiožurnálu Jakub Lucký.

V továrně Lakritsfabriken v Helsingborgu mě vítá padesátnice Åsa. Před chvílí mě přinutila obléct si ochranný plášť, sundat snubní prsten a podepsat pravidla pro pohyb po továrně.

Vyrábí se tady klasické tvarované bonbony a extrudovanou lékořici, tedy klasické černé válečky, které jsou vlajkovou lodí Lakritsfabriken.

Jak se vaří lékořice

„Výroba začíná přípravou cukerného roztoku, který se přečerpá sem do tohoto stroje, kde přidáme mouku,“ ukazuje Åsa. „Když chceme, aby výsledný produkt byl bez lepku, tak je to buď rýžová mouka, nebo kukuřičný škrob. A samozřejmě také různé příchutě.“

Lékořice

Kolem nás stojí velké tanky, ve kterých se lékořice zahřívá. Potom se táhne v nekonečně dlouhých provazech po chladicím páse, na jehož konci ji stroj krájí na různě dlouhé kousky.

Uhlí do kávy

„Lékořice se získává z keře, jehož kořeny se vytrhají ze země, rozdrtí, namočí do vody a uvaří,“ vysvětluje mi Martin, hlavní expert přes tuto surovinu. Po vyvaření veškeré vody pak zbyde zvláštní hmota – čistý lékořicový extrakt. Ten připomíná spíš kámen, černé uhlí nebo možná kus černého skla než vyhledávanou pochoutku.

„Lékořicový prášek nebo extrakt je koření, tak jako třeba pepř. Dá se libovolně přidat do jídla, zejména do dezertů,“ vysvětluje Martin a navrhuje mi přidávat lékořicový prášek do espressa místo cukru. Prý ho stačí jen trošku a káva bude mít sladkou a příjemnou chuť.

Továrna provozuje i vlastní obchod

Lékořice se salmiakem

Jde ale použít i naslano. Lakritsfabriken ve spolupráci s další firmou například vyrábí i salám s lékořicovou krustou. Hlavním slaným produktem je ale slaná lékořice, švédsky salmiaklakrits podle používané soli – salmiaku.

„Není to klasická sůl, ale chlorid amonný, látka složená ze dvou různých chemikálií. Každá z nich samostatně je jedovatá, ale vzájemně se vyruší.

Surový lékořicový extrakt připomíná kus uhlí nebo černé sklo

Na otázku, proč Švédům nezvyklá chuť salmiaků chutná, není úplně jasná odpověď. „Možná to souvisí s tím, že jsme v minulosti měli hodně jídel, která se konzervovala solí,“ odhaduje Martin a dodává, že Švédové vlastně hodně solí dodnes.

Mezi místní speciality trochu neobvykle patří i lékořice bez cukru. Má intenzivní chuť, není tak slaná, jak by člověk čekal, a křupe.

Na lékořici se vyplatí nešetřit

„Je to ráj na zemi,“ komentuje s úsměvem svou práci v továrně v Helsingborgu na lékořici bodrá pracovnice u balící linky. Sladkosti zadarmo prý ale jako benefit nedostává. „Jen před pár lety jsme se byli podívat v Itálii, jak se lékořice pěstuje,“ dodává.

Kořeny lékořice se vytrhají ze země, rozdrtí, namočí do vody a uvaří

Při odchodu s Martinem ještě probírám, nakolik jsou Švédi mlsní. Když továrna v roce 2011 začínala, byla průměrná roční spotřeba 2,5 kila lékořice na osobu. Ale zájem pořád roste, teď se prý blíží třem kilům.

„Lidem v lékořici většinou vadí chuť anýzu. Je velmi běžné, že výrobci do lékořice přidávají spoustu anýzového oleje, protože je levnější než lékořicový extrakt,“ říká na závěr Martin a doporučuje mi na lékořici nešetřit.

Spustit audio

Související