Staré nádraží ve Vratislavi proměnili hráči-veteráni v nostalgické muzeum počítačových her

Jako kluci se zamilovali do počítačových her a láska k elektronice a hračičkovství je neopustila ani na prahu čtyřicítky. Čtveřice nadšenců pro první stolní počítače a herní konzole si v části zrušeného nádraží v polské Vratislavi otevřela muzeum počítačových her. Do království klávesnic, joysticků a displejových hrdinů se podíval reportér Pavel Novák.

Tři místnosti po bývalém boxerském klubu jsou zaplněné vitrínami s kalkulačkami, gameboyi, herními konzolemi, a dokonce replikou jednoho z prvních stolních počítačů od firmy Apple. Vedle nich stojí i hrací stroje vydávající strašidelné zvuky.

Čtěte také

Na stolcích jsou nainstalované monitory a ovládací prvky, které už dnešní školáci nepamatují. Pro spolumajitele muzea jsou to ale kousky připomínající pravěk i relativně nedávnou minulost počítačových her.

Svatostánek počítačové zábavy

Každý ze čtyř spoluvlastníků muzea do expozice něčím přispěl. Setkali se na jedné výstavě starých počítačů a řekli si, že by mohl existovat stálý svatostánek počítačové zábavy.

V muzeu se nachází jen fragment jejich společných sbírek, zdůrazňuje informatik Artur Ciemega. Kromě toho mají ještě depozitáře v několika garážích, kancelářích a skladech. Kdyby měli místo, mohla by být výstava her a počítačů ještě asi tak čtyřikrát větší.

Hra pro pamětníky

První hrou IT specialisty Michala Lisieckého byl Pong – černobílá obrazovka ruského přenosného televizoru Junosť s připojenou konzolí, kde se pomocí kurzorů po stranách obrazovky odpalovala bílá tečka coby míček.

Obrazovka byla hřištěm na tenis nebo ping-pong a s trochu pokročilejší verzí konzole se dal hrát i hokej. Pan Michal si ji koupil za peníze, které dostal k prvnímu svatému přijímání.

Když šel sovětský vlk pro vajíčka

Jako kluk měl také první gameboye, které do Polska i Československa dodávala sovětská firma Elektronika. Černobílý vlk, který jinak v kreslených groteskách honil zajíce, na obrazovečce o velikosti krabičky od zápalek lapal do košíku vajíčka snášená slepicemi, a to v čím dál rychlejším tempu.

„Málo se ale ví, že to nebyly sovětské originály, ale kopie japonských her vyvinutých firmou Nintendo ze série Game and Watch, které Rusové prostě okopírovali a prodávali,“ poznamenává Michala Lisiecki.

Hity pozdní perestrojky

Další ze spolumajitelů muzea počítačových her, majitel IT firmy Jakub Rzepecki, je hrdý na Commodore 64, na konci 80. let jeden z nejoblíbenějších počítačů v celém socialistickém bloku. Daly se na něm hrát všechny staré dobré hry.

Podobně jako na konkurenčním počítači Atari. Obě značky se samozřejmě daly sehnat jen v polské obdobě Tuzexu za valuty. Střílecí hra s potápěním lodiček River Raid patřila tehdy k nejoblíbenějším.

Vedle stolních počítačů mají v muzeu elektronických her i velké herní sety, u kterých člověk stojí. Třeba hra s ocelovým míčkem a různými překážkami na hracím poli se jmenuje Agch. Možná podle zvuků, které při ní hráči bezděky vydávají.

Stará láska nerezaví

Jako kluci se zamilovali do počítačových her a láska k elektronice a hračičkovství je neopustila ani na prahu čtyřicítky

Tři počítačoví experti a ekonom jsou podle Michala Lisieckého tak trochu computerovými geeky-veterány. Vyrostli na prvních 8bitových počítačích na přelomu 80. a 90. let minulého století.

„Jasně že dodnes hrajeme na počítačích. Nikdy jsme si hrát nepřestali. Začali jsme na základní škole, a jak čas plynul, tak nás tenhle náš koníček neopustil,“ usmívá se a přiznává, že si dodnes jdou občas do svého muzea večer po práci jen tak zahrát. A o víkendech se zase mění v průvodce po vlastním muzeu.

autoři: Pavel Novák , and
Spustit audio

Související