Splnil si svůj sen a dorazil na hendikole do Paříže

Heřman Volf měl Francii vždy rád. "Francouzské šansony, klid, krásné písničky, Gilbert Bécaud. To bylo pro mě něco vysněného a neustále se to nade mnou vznášelo jako nedosažitelný cíl, který se vzdálil tím, že jsem se dostal na vozík, protože jsem se tam chtěl dostat sám. Teď vidím, že to zvládnout jde a jsem strašně šťastný," vyznal se Heřman Volf.

V sobotu 1. srpna dorazil se svým doprovodem do Paříže. Na cestu vyjel na hendikole 11. července z pražského Zličína. Překonal přitom vzdálenost 1300 kilometrů. Zpočátku vypadal celý projekt jako bláznivý nápad. Takový se zdál i Heřmanově ženě Jitce.

"Zezačátku jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost, protože jsem si říkala, že to jeden z jeho nápadů a snů a že si tak hezky sní. Od tatínka dostal rotoped a začal trénovat a pak už to šlo hrozně rychle," svěřila se Jitka Volfová.

Organizace se chopil kamarád Heřmana Miloslav Doležal, který z celé cesty točil film. Ostatně její průběh včetně deníku najdete na internetu. "Jsme kamarádi od dětství. Seznámili jsme se na střední škole, takže jsme toho spolu spoustu prožili. Nápad, který Heřa loni měl, mě nadchnul. Říkal jsem si, že ze své pozice filmového producenta by bylo dobré tomu pomoct," přiblížil Miloslav Doležal.

Heřman Volf byl celý život aktivním sportovcem. Dělal atletiku, potápěl se, jezdil na lyžích. Právě na nich utrpěl před třemi lety těžký úraz, který ho upoutal na invalidní vozík. Jeho život se změnil. Bylo těžké se vyrovnat s novou situací, ale Heřman to dokázal a brzy začal vymýšlet plány.

Cesta z Prahy do Paříže se zdála být utopií. Ale 1. srpna po obědě projel Heřman Volf kolem Vítězného oblouku a pak zamířil k Eiffelovce. "Uvědomili jsme si to až druhý den nebo dnes, když jsme šli a dívali jsme se přes fontánu na Eiffelovku nebo z Eiffelovky jsme se dívali dolů," řekl Heřman Volf.

Možná i tyto cesty pomohou uvědomit si, kolik překážek v běžném životě - bariérovém - životě musí Heřman a spol. překonávat. A může jít třeba i o banalitu.

Heřman jel na vozíku po chodníku kolem Botanické zahrady, když se kousek před ním objevil malý potůček táhnoucí se přes celou šířku chodníku. Pejsek u zdi vykonal svoji potřebu. Ale to už se Heřman vrátil a přes přechod přejel na druhý chodník.

Udělal jsem totéž, ale pořád jsem ve své jisté omezenosti přemýšlel, proč to Heřman prostě nepřejel. Jako na kole. A pak mi to teprve došlo. Když jsem Heřmana dohonil, jen kývl hlavou směrem k druhému chodníku a trochu omluvně podotkl: Měl bych to na rukou.

Teď jsme s celým týmem, tedy Heřmanem, jeho ženou, dětmi, Mílou Doležalem a dalšími v Botanické zahradě, kde jsme si dali sraz. V Botanické zahradě děti obdivují klokany, my sedíme u stolku dětského hřiště. Teď by měla znít samá velkolepá slova. Ale bez ohledu na obrovskou radost ze splnění svého snu si Heřman pozorně všímá města kolem sebe. Co třeba takový Montmartre?

"Přijeli jsme k němu a myslel jsem si, že tam bude nějaký bezbariérový vstup, že tam bude nějaká cedule. Ale pokud nemáte s sebou dva až tři silné chlapy, protože jsem poměrně těžký a vozík něco váží, tak se nikam nedostanete. Nejenom Montmartre, ale nedostanete se ani pod Vítězný oblouk, protože tam nejsou ani pojízdné schody. Ve vlaku a metru jsme jezdili po pojízdných schodech, abychom zbytečně nehledali výtahy, ale tam nejsou ani pojízdné schody. Takže chlapi mě tam museli vytáhnout, protože jsme si chtěli pod Vítězným obloukem zvednout ruce. To mě velmi překvapilo. Asi nejsou zvyklí, že by se tam nějaký vozíčkář chtěl podívat," doplnil Heřman Volf.

I tady v tomto případě je více než cíl důležitější cesta. Nebo to, se k ní odhodlat. "Musím se přiznat, že jsme si to i trochu natahovali, prodlužovali, vybírali delší etapy," dodal Heřman Volf. Jak říká, život není o tom, jestli máte, nebo nemáte to či ono. Je o touze a vůli.