Psát Případ Holečkovi bylo naplňující, ale zároveň temné. Řešily se tam věci, které jdou na dřeň lidské existence, popisuje Bianca Bellová

Téma na dnešek jsme si vypůjčili od kolegů z Českého rozhlasu Vltavy, vy jste pro ně napsala Případ Holečkovi – sérii, která je ojedinělá, unikátní. Měli bychom napřed udělat nějaký úvod do problematiky, protože to téma je zarámováno pojmem „restorativní justice“. Co to je?

Čtěte také

Dialog s pachatelem trestného činu? Oběti hovoří o tom, že to byl moment, kdy si zažily spravedlnost, říká právnička

Je to přístup k trestnímu právu nebo k tomu, jak nakládat s pachateli a oběťmi, který se snaží do toho procesu vpravit oběti. To znamená, že jim dává hlas. Nadto, že trestá pachatele, což je standardní přístup, se doptává oběti, co by potřebovala slyšet, co potřebuje vysvětlit, jestli třeba pachateli potřebuje něco říct.

Protože ty oběti a třeba pozůstalé může taková věc, jako je trestný čin – třeba ublížení na zdraví, znásilnění, vražda – vyřadit ze života. Může je nějakým způsobem paralyzovat a neumožnit jim žít normální život. Restorativní justice se snaží aplikovat tento princip, ptá se oběti, co by potřebovala.

Jak se tohle píše?

Psalo se to samo. Díky tomu, že se znám s Petrou Šachovou, která zakládala Institut pro restorativní justici a byla tou osobou, která ten koncept přivedla do českého práva, tak jsem měla příležitost se o tom něco dozvědět mnohem dřív než většina populace. A je pravda, že spoustu lidí, kteří pořad poslouchali, mi říkali, že to „restorativní“ slyší úplně poprvé.

Díky tomu, že jsem o tom už něco věděla, načítala jsem si případy, dívala jsem se na dokumentární filmy o jednotlivých kauzách, jak se s tím dá pracovat, tak jsem zjistila, že restorativní justice používá princip, který je velice blízký klasickému dramatu. Dojde ke zločinu nebo k narušení nějakých společenských pravidel a v ideálním případě, když to s restorativní justicí dobře dopadne, ta oběť získá nějaké odpuštění, porozumění, pokání...

Odpuštění?

Ano. Je možné, že pachatel v průběhu toho procesu řekne oběti, že je mu to líto, a oběť – nemusí být v nastavení, že by chtěla odpouštět – ale je možné, že pachateli odpustí. A i pro pachatele je důležité, že potom může se sebou lépe žít, lépe zpracovat svoji vinu, převzít zodpovědnost za to, co spáchal, a jít dál. A třeba nerecidivovat.

Čtěte také

Vězni cítí stud, oběti zase falešnou vinu, popisuje ředitelka vězeňského společenství, které pomáhá vidět za paragrafem člověka

Byla depka to psát?

Bylo to strašné. Bylo to opravdu hrozné. Jak jsem říkala, hodně jsem poslouchala a dívala se na dokumenty, které jsou ze života, podle skutečných případů, kde vyprávěly skutečné oběti, které se setkávaly se skutečnými pachateli. A to byly opravdu asi nejsilnější příběhy, se kterými jsem kdy měla možnost se setkat.

Snažila jsem se, aby ten fiktivní příběh byl stejně působivý a stejně silný, jako to je ve skutečnosti. A bylo to opravdu velice naplňující, ale zároveň velice temné. Řešily se tam věci, které jdou hodně na dřeň lidské existence.

Takže vždycky, když jsem vstala od počítače, bylo to, jak kdybych ze sebe shodila nějakou duchnu.

Mohla by to natočit i televize?

Mohla by to natočit i televize. Dokonce jsem to před Českým rozhlasem dvěma televizím nabízela. A nechtěli to.

Proč? Báli se? Bylo to moc těžké?

Bylo to moc těžké, temné. Tak jsem strašně ráda, že se toho Český rozhlas nebál a že to natočil. A je zajímavá věc, to se mi ještě nikdy nestalo, že mám na tento projekt výhradně pozitivní ohlasy.

Co lidé na tomto projektu například oceňují? Jak Bianca Bellová hodnotí spolupráci v tvůrčím týmu? A jaký má názor na šťastné konce v uměleckých textech? Poslechněte si celý rozhovor.