Spejbl a Hurvínek na Tchajwanu? Noc před představením jsme se celý text přeučovali, směje se loutkoherec Martin Klásek
Martin Klásek se od divadelního technika v montérkách dostal až k loutkoherectví. Už bezmála padesát let je spojen s postavami Spejbla a Hurvínka. V čem může být hraní v cizích zemích rizikové?
Zajímají mě jazyky. Vy jste schopen asi ve 14 jazycích pracovat tady...
Myslím, že jich je asi 18 už, co jsem se vždycky připravil na tu zemi, kam jsme cestovali, abychom tam zahráli tím jejich rodným jazykem. Takže to bylo velmi pestré. (usmívá se)
Ráda bych si složila třeba Hurvínkovu fistuli s některými jazyky, které používají hrdelní hlásky. Mongolština, holandština, arabština...
Mongolštinu ani holandštinu jsem nikdy nedělal, ale arabštinu jo. To mě učil Petr Pelikán, známý orientalista. Je to asi patnáct let, měli jsme jet do Jordánska. Tak jsme si četli ty texty, vysvětloval mi, jak se co vyslovuje, a když jsme došli k tomu hrdelnímu, říkal: „To si představte, jako že ty hlasivky tlesknou.“ Ukázal mi to, já jsem to udělal a on na to: „No, tohle se učí studenti celý semestr!“
Třeba čínština – čtyři významotvorné tóny, vietnamština jich má sedm... To musíte dodržovat. Pro Evropana je to velice otrocké hraní, protože když to popletete, tak ta věta se stane nesrozumitelnou. U čínštiny se třeba každé slovo vyskytuje čtyřikrát, protože v jiných tónech to pokaždé znamená něco jiného.
Čtěte také
Můžete říct taky pěknou sprosťárnu...
Můžete říct sprosťárnu, něco, co je tabu, je to velký riziko. Takže jsem měl počmáranej text vlnkama, účkama, čárkama, toho jsem se držel... Vždycky to dobře dopadlo, bylo to fajn.
Horší bylo, když jsme byli nabiflovaný s Helenou, jeli jsme na Tchajwan, uměli jsme ty čínské texty perfektně, tam jsme to představili na místě a oni řekli: „Děláte to skvěle, ale to je pevninská čínština a my jsme na Tchajwanu.“ Takže celou noc před prvním představením nás biflovala paní profesorka z nějakého jazykového ústavu a předělávala nám tóny, měnila slovíčka...
To nejde přece...
Muselo to jít.
To máte všechno v hlavě během představení?
Měl jsem třeba nabiflovanou rozlučku nebo přivítání, aby bylo vidět, že to hrajeme živě, a pak jsem šel k mikrofonu a hrál jsem to od mikrofonu a měl jsem v ruce text.
Bavili se ti lidé?
Bavili se, to víte, to byla vždycky úžasná úleva, že nám rozumějí! Byli jsme v Šanghaji na světové výstavě, kde se střídaly různé státy, a my jsme toho byli taky součástí. Stál jsem na kraji jeviště u mikrofonu, kluci vodili loutky na improvizovaném jevišti, já jsem dohrál kratičký dialog a někdo mě zatahal za nohavici zpoza toho jeviště. Tam stál Číňan ověšený foťákama a říká mi: „Routkove divadro verika radost!“ (směje se)
Proč byl první divadelní výstup Martina Kláska neplánovaný? Jak rychle si loutkoherec namůže hlasivky a ruce? Čím se loutkoherci udržují ve formě? Co se stane, když loutce praskne provázek? Proč má Martin Klásek hned po českém publiku nejraději to německé? A jak zní Spejbl a Hurvínek v čínštině a arabštině? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Na Spejblovi, Hurvínkovi a Máničce je vidět, co znamená rodina, říká ředitelka Divadla S+H
První gramofonové nahrávky Spejbla a Hurvínka vyšly před 90 lety. Loutka pana Spejbla oslaví stovku. Co při té příležitosti chystá Divadlo Spejbla a Hurvínka?
-
Co nového v Divadle S+H? Spejbl a Hurvínek s novým hlasem. A...
Legendární dvojice Spejbl a Hurvínek má od října zbrusu nový hlas. Ten patří loutkoherci Ondřeji Lážňovskému, Máničku a bábinku už nějaký měsíc namlouvá Marie Šimso...
-
Máničku a Lízu Simpsonovou se snažím odlišit, říká ředitelka...
Co dělají Spejbl, Hurvínek, Mánička, bábinka a pes Žeryk? Mají pěkně napilno, prosinec je pro ně totiž velmi náročný. „Hrajeme třikrát denně a nikdo si neuvědomuje,...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.