Spejbl a Hurvínek na Tchajwanu? Noc před představením jsme se celý text přeučovali, směje se loutkoherec Martin Klásek

Zajímají mě jazyky. Vy jste schopen asi ve 14 jazycích pracovat tady...

Myslím, že jich je asi 18 už, co jsem se vždycky připravil na tu zemi, kam jsme cestovali, abychom tam zahráli tím jejich rodným jazykem. Takže to bylo velmi pestré. (usmívá se)

Ráda bych si složila třeba Hurvínkovu fistuli s některými jazyky, které používají hrdelní hlásky. Mongolština, holandština, arabština...

Mongolštinu ani holandštinu jsem nikdy nedělal, ale arabštinu jo. To mě učil Petr Pelikán, známý orientalista. Je to asi patnáct let, měli jsme jet do Jordánska. Tak jsme si četli ty texty, vysvětloval mi, jak se co vyslovuje, a když jsme došli k tomu hrdelnímu, říkal: „To si představte, jako že ty hlasivky tlesknou.“ Ukázal mi to, já jsem to udělal a on na to: „No, tohle se učí studenti celý semestr!“

Třeba čínština – čtyři významotvorné tóny, vietnamština jich má sedm... To musíte dodržovat. Pro Evropana je to velice otrocké hraní, protože když to popletete, tak ta věta se stane nesrozumitelnou. U čínštiny se třeba každé slovo vyskytuje čtyřikrát, protože v jiných tónech to pokaždé znamená něco jiného.

Čtěte také

Karikatura tehdejších měšťáků! Takhle se narodil Spejbl. O 6 let později přišel na svět Hurvínek

Můžete říct taky pěknou sprosťárnu...

Můžete říct sprosťárnu, něco, co je tabu, je to velký riziko. Takže jsem měl počmáranej text vlnkama, účkama, čárkama, toho jsem se držel... Vždycky to dobře dopadlo, bylo to fajn.

Horší bylo, když jsme byli nabiflovaný s Helenou, jeli jsme na Tchajwan, uměli jsme ty čínské texty perfektně, tam jsme to představili na místě a oni řekli: „Děláte to skvěle, ale to je pevninská čínština a my jsme na Tchajwanu.“ Takže celou noc před prvním představením nás biflovala paní profesorka z nějakého jazykového ústavu a předělávala nám tóny, měnila slovíčka...

To nejde přece...

Muselo to jít.

To máte všechno v hlavě během představení?

Měl jsem třeba nabiflovanou rozlučku nebo přivítání, aby bylo vidět, že to hrajeme živě, a pak jsem šel k mikrofonu a hrál jsem to od mikrofonu a měl jsem v ruce text.

Bavili se ti lidé?

Bavili se, to víte, to byla vždycky úžasná úleva, že nám rozumějí! Byli jsme v Šanghaji na světové výstavě, kde se střídaly různé státy, a my jsme toho byli taky součástí. Stál jsem na kraji jeviště u mikrofonu, kluci vodili loutky na improvizovaném jevišti, já jsem dohrál kratičký dialog a někdo mě zatahal za nohavici zpoza toho jeviště. Tam stál Číňan ověšený foťákama a říká mi: „Routkove divadro verika radost!“ (směje se)

Proč byl první divadelní výstup Martina Kláska neplánovaný? Jak rychle si loutkoherec namůže hlasivky a ruce? Čím se loutkoherci udržují ve formě? Co se stane, když loutce praskne provázek? Proč má Martin Klásek hned po českém publiku nejraději to německé? A jak zní Spejbl a Hurvínek v čínštině a arabštině? Poslechněte si celý rozhovor.