Současná pop music mi logicky leze na nervy, přiznává Janda z Olympicu. Vydává nové album

S jakou se posloucháš, když takhle hraje rádio nějakou tvoji písničku nebo Olympic?

Abych pravdu řekl, tak mi současná pop music logicky leze na nervy, tak poslouchám zprávy. Taky mě to někdy nudí, ale převážně mě zajímá politika, politický a hospodářský názory. V rádiu málokdy poslouchám muziku.

Když se budeme bavit o novém albu, tak písnička Jsem mladej kmet je opravdu parádní. Kdo ti to všechno napsal?

Čtěte také

Jasná páka, tam každej krásně kráká, smějí se Ambrož s Kollerem. Kapela vydává novou desku

Teď hodně spolupracuju s mladejma klukama – Ondra Fencl a Lukáš Koranda. S Ondrou dělám delší dobu a Lukáš se mi normálně nabídl na internetu, že by chtěl psát texty. Tak jsem mu dal jeden na zkoušku. Na minulý desce napsal Pálím tvář – úplně jiný pohled na rozchod kluka s holkou, který se bláhově domnívá, že když roztrhá její fotky a spálí je, tak láska zmizí. Což je omyl. A je to skvostně napsaný, takže jsem ho vzal do jiných projektů.

Takže mám dva kluky, kterým je přes třicet, úplně jinak generační, a mně to vyhovuje. Texty vrstevníků už nemůžu ani cejtit.

Johann Sebastian Bach, to je další z písní na albu. Parádní housle. Ty jsi housle kdysi hrál?

Je to taková vzpomínka na moje dětství, mládí, když jsem hrál devět let na housle. Teď na ně hraji málokdy a už na ně neumím. Držím to perfektně, to mi jde, vypadám u toho senzačně, ale hraju falešně jako prase. Bachův dvojkoncert, který je tam zahranej od Pavla Šporcla, jsem hrál s tátou a se svým učitelem. Měl jsem zadání, že na desce použiju styly hudby, se kterými jsem se nějakým způsobem skamarádil, dotknul nebo dokonce provozoval. A vzpomněl jsem si na tento koncert, tak jsem na to napsal písničku.

Muzikant a zpěvák Petr Janda|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Když vezeme největší hity, rodily se snadno, nebo ses na nich nadřel?

Abych pravdu řekl, když se na tom moc nenadřu, tak je to lepší, je to takový spontánní.

A Želva?

To jsem si řekl, že asi budu muset trochu víc sofistikovaně přemýšlet oproti Dej mi víc své lásky. To bylo taková lehká odrhovačka. Tady jsem si říkal, že bych to měl udělat přeci jenom trochu komplikovanější, složitější. Už jsem měl určité zkušenosti, měl jsem za sebou deset písníček. Když jsem to přinesl do kapely, tak byla nadšená, strašně se to líbilo. To jsme ještě neměli text a vůbec jsem netušil, že to bude o želvě…

Čtěte také

Nejsem šuplíkový typ, novou desku Olympiku složím během měsíce, říká Petr Janda

Zajímalo by mě, jak se teď skládá. Vyčerpala se muzika?

Jo, totálně. Matematicky by se dalo spočítat, že je tolik možností, že se to nevyčerpá nikdy. Ale přesto cejtím, že je skládáním čím dál těžší, čím dál víc to něco připomíná,. Plagiátorství není zrovna úplně velká cnost.

Je to komplikovaný, ale jde to. Mám kliku, že jsem složil zhruba tisíc písniček a pořád mám nový nápady, pořád mám plnej telefon, kde mám záznamník, tam si zpívám svoje nápady třeba ve čtyři ráno. Děti se pak divěj, co to tam vedle křičím. Přesto cítím, že to není úplně ono.

Bandů, které působí na jevišti takhle dlouho, pár na světě je. Někteří muzikanti napsali skvělé knížky, autobiografie. Četl jsi Keitha Richardse? Zajímají tě věci tvých vrstevníků?

Četl jsem Keitha Richardse a byl jsem docela zklamanej, protože tam byl uzavřenej. Nic neprozradil, srab jeden. Já jsem tam na sebe řekl skoro všechno.

Ale všiml jsem si, že se všichni v knížkách dělají lepší, než jsou. Některé naše muzikanty znám dobře, a pak čtu knížku a říkám si: sakra, o kom to je vlastně. Vždycky mě napadne příměr, jak na pohřbu rodina poslouchá řečníka – říká, jaký to byl skvělý otec, a matka říká: Děti, jsme asi na blbým hrobu, jdeme pryč.