Bluegrass se nejvíce poslouchá u nás a v USA, říká výrobce banj a mandolín. Na jeho nástroje hrají největší hvězdy

Kam všude do světa se tvé hudební nástroje dostaly?

Téměř všude, kde se na banja hraje, ať je to Švédsko, Německo, Velká Británie, samozřejmě Česká republika, Slovensko. V Norsku mám strašně nástrojů, tam teď bluegrass je velmi populární. A samozřejmě nejvíce nástrojů je v České republice a ve Spojených státech. I na Tchaj-wanu máme mandolu ve velkém orchestru.

Čtěte také

Musím brnkat a malovat, baví mě vymýšlet volovinky, směje se Ivan Mládek

Kolik rukodělných hudebních nástrojů jsi už od roku 1985 vyrobil?

Jsou to dneska už tisíce, dělám to už přes třicet let. Jsou po celém světě, mandolíny počítám přesně, těch je téměř 500, a banj bude kolem dvou, dvou a půl tisíc.

Co je pro výrobu kvalitního banja nebo mandolíny to nejdůležitější?

Pečlivost, ale to je důležité pro každý obor. A pak samozřejmě strašná spousta znalostí, pro nás je důležité jezdit do Spojených států, kde je kolébka těchto nástrojů. Dělám i ukulelový banja, mandocella nebo oktávovou mandolínu. To jsou nástroje do orchestru, nemusí se na to hrát bluegrass. Ale samozřejmě bluegrass, to jsou ty základní nástroje, které děláme nejvíce.

Je tvorba banja složitější kvůli tomu, že se používá několik rozdílných materiálů?

Neřekl bych, že je složitější, ale je jiná od mandolíny, protože banjo se sestává z různých komponentů. To znamená, že se musí vyladit nástroj, zase rozebrat a spojit. Mandolína se vyrábí stejně jako housle. Mám houslařskou školu u Chebu, a tam principy jsou úplně stejné. Vlastně pan Gibson, který založil tu slavnou firmu, byl amatér a vymyslel tento typ mandolín. A vyšel z houslových klenb. V podstatě ta práce je velmi blízká.

Jak dlouho to trvá, než je nástroj hotov?

Banja jdou o něco rychleji, mandolíny pomaleji. Dneska, když si ode mě někdo objedná banjo, tak to třeba trvá dva, tři měsíce. Ale když si někdo objedná mandolínu, tak to může trvat i více než rok od objednávky. Takže postupně se nástroje vyrábějí, tak jak lidé přicházejí, tak, jak si je objednávají.

Jaké to je, když se člověk s nástrojem piplá, a pak ho musí vydat z ruky? Loučí se s lehkým srdcem?

Když nástroj dodělám, tak si říkám – kdo to dělal, to jsem nemohl být já? Mám už k tomu nástroji vlastně jiný vztah, trošku ho i obdivuji. A člověk, který si nástroj pořídí, tak k výrobci má jiný vztah než  k jinému řemeslníkovi. Protože on s tím nástrojem je také každý den, večer si na něj hraje, každý den ráno s ním vstává. Má nástroj rád, a tak má rád i toho výrobce. A mnohdy se z toho stane bezvadné přátelství, když jedeme do Ameriky, tak nás tam zvou. Ani si nepřipadám, že je tam obtěžujeme.