Česká mše vánoční bez žen? Až do roku 1800 realita, mše měla připomínat anděly, vysvětluje varhaník

24. prosinec 2021

Když dnes hraje na varhany, sedí na stejné stoličce jako kdysi Jakub Jan Ryba, autor České mše vánoční. „Je to velký závazek i čest,“ usmívá se učitel, varhaník a předseda Společnosti Jakuba Jana Ryby Hubert Hoyer. „Ryba chtěl vánoční příběh přiblížit lidem, aby mu rozuměli.“

Mezi zpěváky České mše vánoční v Rybových časech chyběly dívky, je to tak?

Ano, dívky tenkrát nemohly zpívat, a to až do roku 1800. Směly zpívat při obřadech, ale při mších ne. Sopránové a altové hlasy obstarávali chlapci před mutací, pak ale dospěli a přešli do tenoru a do basu. Mělo to podtrhnout andělské zpěvy.

Máme zprávy o tom, jak se tehdy Česká mše vánoční líbila?

V literatuře ano, například Jirásek popisuje, že lidé jí rozuměli, věděli, co se tam zpívá, a byli nadšení. Česká mše vánoční si hlavně ve 20. století prorazila cestu i do zahraničí. Třeba v německy mluvících zemích je velmi oblíbená, když to chtějí hodně přiblížit našemu provedení, tak zpívají česky, i když je přeložená do všech světových jazyků – včetně třeba švédštiny. Mše zazněla i v Tokiu. Za největší metu bych považoval, že by zazněla i ve Vatikánu. Co víc by si Ryba mohl přát?

On sám přitom České mši vánoční příliš neprotežoval. Neuvedl ji ani ve svém hudebním životopise, blíž se o ní nezmínil. O jiných skladbách a mších si myslel, že jsou hudebně hodnotnější.

Celý rozhovor s varhaníkem a předsedou Společnosti Jakuba Jana Ryby Hubertem Hoyerem si můžete poslechnout ze záznamu.

autoři: Zuzana Burešová , als
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.