Slovenský mýtus o umírajících Češích

Všechny tyto úvahy mi začaly vířit hlavou, když jsem napsal do slovenského deníku SME celkem nevinný komentář. Na základě veřejně dostupných údajů jsem v něm objasnil, že smutné statistiky vedou Slováci už dlouhá léta a výjimečně je střídají Poláci a ještě vzácněji Češi.

Jako hlavní trumf jsem použil výrok šéfa Horské služby Jozefa Janigy, který velmi dobře ví, jak to na horách chodí. Ten označil informace o nejčastěji umírajících Češích ve Vysokých Tatrách doslova za slovenský folklór. Jenže ani takové argumenty mnohým čtenářům nestačily a začali mi spílat a především dokazovat, že se mýlím. Diskuse to byla neúprosná a kdybych byl slabší povaha, tak začnu chodit kanálem.

Takže jsem se přestal zabývat dokazováním faktů a začal přemýšlet, proč se s tím nemohou někteří Slováci smířit. Samozřejmě chápu, že po desetiletí dostávali z médií stále stejnou porci nesmyslů, takže jim je zatěžko strávit, že jde o pouhopouhý mýtus.

Horská služba cvičí na Veverkově ledopádu|foto: Ľubomír Smatana

Navíc ani slovenští novináři, kterým jsem to mockrát vysvětloval, to nepřijali. Prostě to nemohou strávit. Asi je ale nejvíc naštvalo, že hlavní příčinu vidím právě v novinářích, kteří během let vytvořili obrovský mýtus a teď by ho museli sami bortit.

A proč ten mýtus vytvořili? Protože jde o peníze, což mi kdysi objasnila šéfredaktorka jednoho slovenského komerčního rádia. „Rozmlácení Češi ve slovenských horách se totiž prodávají nejlíp. A o to jde,“ řekla mi tehdy. Zkrátka Slováci na Čechy pořád myslí.