Sedláček: Jan Palach nebyl ani zoufalec, ani podivín

Datum premiéry, přesně padesát let po začátku sovětské okupace, není náhoda, přiznává režisér Robert Sedláček. „Díky tomu jsem ten film mohl dělat. Dosud jsem si všechny filmy a projekty pěstoval, sám jsem se o ně přihlásil. Česká televize přišla za mnou, jestli bych to nedělal právě k výročí. Filmy mají vznikat proto, že mají vzniknout, ne proto, že je nějaké datum. To je nešvar celé současné kinematografie soustředící se na data.“

Já sám, bych si to téma nevybral. Byl jsem osloven a může za to i datum, které zároveň proklínám.
režisér Robert Sedláček

Jana Palacha ve filmu popisuje Sedláček jako tichého, většinou osamělého kluka, který mluví s náhrobky, nechodí po chodníku, ale po obrubnících. Byl podivín? „To slovo přivedla na svět Eva Kantůrková v nějakém rozhovoru a já vždycky přemýšlím, jestli má špatnou nebo správnou konotaci. Podivín, který udělal zoufalý čin, to se nabízí. Mně se líbí slovo ‚jiný‘. Že jste jiný, než ti ostatní. Nebyl ani zoufalec, ani podivín.

Film hledá především odpovědi na to, kdy se Jan Palach rozhodl k činu, který provedl 16. ledna 1969 na Václavském náměstí a proč o svém záměru nikomu neřekl. Je jisté, že o tom nikomu neřekl? „Uběhlo padesát let, Honzovi by dnes bylo sedmdesát. Teď si představte, že za těch padesát let se nikdo neozval. Mohl, už to není trestné. Nikdo.“ zamýšlí se režisér.

Možná teď začnou. Po padesáti letech se lidem honí v hlavě věci. Po padesáti letech se z vašeho života stává beletrie, začnete si vymýšlet, nebo mlčíte. Mlčíte, protože nemáte co říct, nebo si začnete vymýšlet, vykládat pohádky dětem.
režisér Robert Sedláček

Snímek Jan Palach měli zatím možnost vidět pouze návštěvníci Letní filmové školy v Uherském Hradišti a o několik dní později novináři. „Tam mě mají diváci tradičně rádi. Pro mě to byl zážitek. Po filmu se tleská vždycky, nepoznám, kdy je to upřímné, ale ten potlesk byl dlouhý a něžný. Na to nikdy nezapomenu,“ vzpomíná s úsměvem režisér Robert Sedláček.

Mezi novináři je podle Sedláčka zase spousta těch, kteří ho nemusí. „U novinářů je zajímavé to, že to musí dát na papír. Říká se, že papír snese všechno. Ale každý, kdo na ten papír píše, ví, že je to jako zrcadlo. Na to teprve čekám,“ přiznává.