Scénář Tiché pošty dopsala po svém otci. „Měli jsme pocit, že nám kouká přes rameno,“ líčí Klára Formanová

Viděla jsem skautský film, měla jsem z toho radost, děkuji za možnost vidět ten film dopředu. Co by na to asi řekl váš táta? Napadlo vás to?

To je úplný základ. Táta s námi vlastně při psaní byl. Já už jsem někde vyprávěla, že ta novela pro něj byla hodně důležitá. Scénář začal s různými jinými autory a režiséry psát někdy v roce 2011 a nám dost dlouho říkal, že už je to hotové – jak byl takový optimista, který viděl světlé stránky ve všem. A naše Tonička (Antonie Formanová, pozn. red.) měla hrát Anku.

Plynul čas a táta pak dělal Baladu o pilotovi právě s panem režisérem Jánem Sebechlebským. Při této práci si hodně sedli a táta ho oslovil, jestli by nechtěl dělat taky Poštu. Myslím, že mu táta dal přečíst nějaké verze, které už měl napsané. To byl už rok 2019, kdy Janko řekl, že by do toho šel, ale chtěl by se vrátit víc k té novele, která je o dětech, kde jsou hlavní hrdinové a hrdinky děti. Pak táta onemocněl, byl v nemocnici, Janko za ním chodil a začali to vymýšlet.

Čtěte také

Bariéra tabu smrti padá. Nebráním se ztrátu blízkých vykřičet, říká herečka Beretová z Roku vdovy

Táta říkal, že když zemřel někdo, koho miloval, jen poodešel. Takže my říkáme, že i táta poodešel. Ani jsem nevěděla, to někde teď Janko říkal, že mu táta řekl, že ‚kdyby něco, tak Klára to s tebou jako dopíše.‘

Takže jsme týden po tátově pohřbu začali psát. Bylo mi hrozně smutno, hodně těžce jsem to nesla, protože jsme si s tátou byli hodně blízko. Oba jsme měli pocit, že táta je tam s námi, že tak kouká přes rameno a občas se zachechtá, občas prstem zavrtí, že takto by to nějaká postava neřekla. Takže to pro mě bylo něčím terapeutické. Pomáhalo mi to se s jeho odchodem lépe vyrovnávat.

Skupinka dětí zachraňuje sestřeleného francouzského pilota, kterého našla v lese. Jejich akce připomíná známou hru na tichou poštu, prostě si zraněného pilota předávají. Okolo jsou esesáci a odcházející Němci, píše se jaro roku 1945. Vy jste napsala scénář na motivy novely svého tatínka Francouzský pilot. Říkala jsem si, kde se mohl v té době vzít francouzský pilot nad okupovaným územím.

Hodně po tom pátral pan režisér Janko Sebechlebský. Objevil skupinu Normandie-Němen – jako byli angličtí letci RAF, tak v této jednotce byli francouzští piloti, kteří bojovali za ruskou stranu proti nacistům. Jednoho jsme měli jako takový předobraz našeho Pierra, a ten dokonce byl i té tmavší pleti. Byly tam i tyto typy.

Čtěte také

Československý pilot ve francouzském odboji. Jak se drogista Robert Ossendorf dostal na francouzská bojiště?

Na konci filmu je douška k osudu hlavní hrdinky a mluví se tam o tom, že celý tento příběh zaslechl váš tatínek ve vězení, když byl v 50. letech vězněn. Je to tak?

Je to v té novele. My jsme primárně vycházeli z novely, tam to takto je. Je jasné, že se na to všichni ptají – my jsme vycházeli z toho, že se to opravdu stalo. Ale už se na to táty nikdy nemůžeme zeptat, protože on o sobě říkal, že není spisovatel, že je vypravěč, že převypráví příběhy, které slyšel ve vězení. A toto je jeden z nich. Někdy měnil jména lidí, někdy ne.

Takže my vycházíme z toho, že to tak je, že se to stalo. Měli jsme i tendenci jít po francouzské lince, že Anka emigrovala s Jožkou do Francie, že pomáhali Pierrovi v takové nadaci. Říkali jsme si, že to zkusíme vypátrat, ale zjistili jsme, že bychom nedělali nic jiného.

Že byste nenatočili film, ale hledali v archivech?

To by byla tak mravenčí práce... Už se nám ozývají lidé, kteří zkoušejí pátrat z jiných stran, i v Krkonoších. Takže uvidíme, třeba se něco objeví.

Jiskra Jiřího Stránského

Já jsem v tomto studiu udělala tisíce rozhovorů. Některé lidi si pamatuji, protože jsou opravdu jedineční. Váš tatínek na této židli seděl jako vy. Strašně mě bavila jeho jiskra, nikdy nezapomenu, jak mi líčil svou zkušenost s jeho novým přítelem v kriminále, skvělým spisovatelem Janem Zahradníčkem. Spousta věcí ve mně zůstala a říkám si, že mi chybí setkání s takovým člověkem. Co nejvíc chybí vám?

Čtěte také

Jiří Stránský

Všechno. Asi ta jiskra, optimismus, také to pohlazení. I to, že maminka zemřela už v roce 2010, tak najednou už nemáte nikoho nad sebou, žádného rodiče, je to zase jiný krok v životě. Už nad vámi není nikdo, kdo by vám řekl: ‚dcerunko, holčičko moje‘ nebo ‚to bude dobrý‘ z rodičovského pohledu. Tak to je úplně nová zkušenost.

Mně chybí oba rodiče hodně, rodina byl takový středobod. Tátův optimismus nás někdy i štval, říkali jsme si, že to tak nebude. Ale on měl vždy naději. Myslím si, že to mu pomáhalo ve vězení i potom, když se vrátil, že nikdy nezapškl. Byl to opravdu veselý, pozitivní člověk. Samozřejmě si spoustu věcí maloval na růžovo, ale to je prostě úžasné. Nejsem taková povaha jako on, ale opravdu hodně si to připomínám.

Vy nemáte důvod mít ráda komunisty, protože pro vašeho dědečka Karla Stránského, významného pražského advokáta, a Karla Balíka, elitního pilota, znamenala válka a následně komunistický režim vězení a tvrdé postihy. Váš tatínek byl v 50. letech ve vězení. Když ho zatkli, vám bylo osm. Pamatujete si to?

Čtěte také

Do historie roku 1968 potřebujeme žáky vtáhnout, ÚSTR v tom byl inovativní, poukazuje archivářka

Úplně do detailů si to pamatuji, jak jsme seděli, táta se mnou dělal úkol a někdo zazvonil. Máma otevřela, já vidím asi šest chlapů v takových kabátech – možná jich bylo míň. Můj bratr Martin byl v tu dobu na tréninku, takže tento moment nezažil. Mě s babičkou máma odvedla do kuchyně.

Táta měl takovou pracovnu, tam to všechno rozházeli. Pak mě přivedli, abych se s ním šla rozloučit do předsíně. To úplně cítíte živě pořád: jak se na mě podíval, jak mě stiskl.

On byl pak na Borech v Plzni, tam jsme s mámou jely jednou. Nebo jsme posílaly balíčky, tam jsem vždy chtěla jako dítě něco přihodit. Hodně jsem se uzavřela do svého světa: ostatní ho neviděli, ale měla jsem takového přítele, jmenoval se Fáfa a ten musel sedět u stolu a mít svůj talíř. Prostě jsem měla takový svůj svět.

Ale pro mého bratra, který je o čtyři roky starší, to bylo ještě těžší v tom, že přišel domů a táta tam nebyl. Byly tam jen tři generace žen, skoro na tři roky.

Jak skauti rodinu podporovali během Stránského věznění? A pro koho napsal příběh Perlorodky? Poslechněte si celý rozhovor.