Rudolf Křesťan

Spojit zdánlivě nespojitelné – tak zní heslo, s nímž Rudolf Křesťan, jeden z nejoblíbenějších českých fejetonistů, přistupuje ke své práci. Částečně ji přirovnává k vědecké činnosti – to když vysvětluje: „Vědci, kteří obyčejně bývají považováni spíše za suchary a prkenné bytosti, tím, že bádají uprostřed skutečnosti, přicházejí na fantastické věci. To jsou skuteční mistři.“

Slepičí krok, Pozor, hodný pes! nebo i nejnovější Co jsem si nadrobil aneb Sypání ptáčkům – to jsou pouze některé z mnoha fejetonistických sbírek, které Rudolf Křesťan během svého života vydal. Všechny mají společné nejen to, že zdánlivě obyčejné věci nahlížejí z neobvyklých úhlů, ale i to, jak si jejich autor dokáže hrát s jazykem a využívat všechny možnosti i zákruty, které naše mateřština nabízí.

„Jazyk má svůj vlastní, autonomní život. Svým způsobem je nezávislý na dobách, jimiž prochází,“ domnívá se. „Máme tendenci hořekovat nad tím, že žijeme v době, kdy se jazyk kazí – není to však pravda. Například bývalá funkcionářská hatmatilka se nyní proměnila v řeč volebních sloganů a marketingové bláboly.“ V každé době tak podle jeho názoru existovala v jazyku spodní vrstva, tedy jakýsi sklep, do nějž zatékalo a vždy to v něm trochu hnilo.

Co má vlastně český jazyk společného s růstem trávy? Jak Rudolf Křesťan vnímá svou společenskou úlohu a společenskou zodpovědnost veřejně činné osoby? A proč mu není cizí dadaistické spojení operačního stolu, šicího stroje a deštníku? I to se od publicisty a spisovatele dozvíte v záznamu celého rozhovoru.

Záznam celého rozhovoru s Rudolfem Křesťanem a dalšími Hosty Radiožurnálu si můžete poslechnout v Rádiu na přání.