Lidé si myslí, že rozvracím rodiny. Ale nejsem postava, kterou hraji, usmívá se herečka Bučková

Přečetl jsem si, že jste herečka s divokým naturalem. Souvisí to s vašimi maďarsko-slovenskými geny?

Čtěte také

Divadlo jako svátek? Brojím proti tomu, strojenost mu nesluší, říká režisér a dramatik Tomáš Ráliš

Řekla bych, že ano, projevuje se to v práci, ale pak velmi ráda vypnu, čtu i knížku, jdu do sauny, najím se – úplně obyčejné věci v civilu.

To, že jste z maďarsko-slovenských kořenů, souvisí s tím to, že váš přítel je Rakušan? Že se pohybuje někde na pomezí?

To mě nenapadlo, kdo ale v Česku nemá české nebo maďarské předky. Ve Vídni jsou samá česká příjmení, v Innsbrucku také, takže maminka Thomase má také třetinku českou. V Evropě jsme docela namíchaní.

Říkal jste, že se těšíte na léto. Je slávy kolem vaší práce moc?

Neřekla bych slávy, ale spíš pozornosti. Na obrazovce se mi sešlo ve vysílání několik projektů, jednu doby jsem byla šestkrát týdne v hlavním vysílacím čase v jiné roli, to je asi moc. Když se potom do vás trošku pustí bulvár a začnou něco vymýšlet, tak se nestačíte divit…

S vaším synovcem a neteří se chystáte na casting. Přála byste si, aby některý z nich se stal hercem, herečkou?

Chci, aby si proces castingu vyzkoušeli. Ale přála bych i ostatním lidem, aby si vyzkoušeli proces natáčení. Myslím, že by to byl dobrý projekt, že by si herec šel sednou někam za kasu nebo do nemocnice jako sanitárka. A ten den by člověk, který třeba pracuje v nemocnici, zažil natáčecí dvanáctihodinový až patnáctihodinový den. A pak by si lidé lépe rozuměli.

Ale dětem bych to asi nepřála, je to takové nejisté povolání, takže bych chtěla, aby si to trošku vyzkoušeli. Ono je dobré někdy včas přijít o iluze, říct si, že to je hezký koníček, ale budu dělat něco jiného.

Říklala jste, že lidově řečeno neslezete z obrazovky, je pravda, že až překvapivě mnoho lidí si vás ztotožňuje jako osobu s postavami?

Chtěla bych všechny ujistit, že všechny postavy jenom opravdu hraji, jako herec dostanu scénář, a musím to naplnit, co je napsané. S postavami můžu jako člověk nesouhlasit, ale jako herečka je musím obhájit, musím porozumět, proč to dělají, a potom je díky tomu autenticky dobře zahraji. Porozumím je, snažím se je obhájit, ne soudit. Připomínám lidem, že nejsme postavy, které hrajeme.

Čtěte také

Netroufla bych si zlehčovat umírání. V představení Funerál nepohřbíváme člověka, ale strach ze smrti, říká Vanda Hybnerová

A jak se to projevuje? Někdo na ulici má pocit, že jste s prominutím ta mrcha?

Tak teď se mi to stalo. Předevčírem jsem jedla v bufetu, bylo tam plno, nějaká paní si chtěla sednout, tak jsem řekla, že ji pustím, že už jsem dojedla. A ona poděkovala, a pak začala tak zrychleně dýchat, zrudla a řekla – samozřejmě vím, kdo jste, nebojte se, já jsem vás poznala. A pravděpodobně narážela na postavu vyšetřovatelky Petry Horké v Polabí, která je takový antagonista v příběhu. A lidé si mě s ní ztotožňují.

A děje se to často?

Ano, minimálně v online světě, to bych ani nemohla v rozhlase replikovat… Opravdu si myslí, že chodím rozvracet rodiny, policejní stanice přivádím na buben.

A povědomě, když dostanete zápornou roli, uvažujete v tom směru, že to si to zase slíznu?

Ne, ale od této zkušenosti to asi nejspíš bude. Naštěstí jsem teď dotočila Dášu v projektu Muži v letu. Což bude nádherný projekt, je to o třech kamarádech – Bolek Polívka, Mirek Donutil, Pavel Zedníček jsou bývalí letci. Je to takový nádherný hořkosladký seriál, a tam hraji Dášu, která je zase pozitivní postava.

Klaunovský nos

Jakou zkušeností byla pro vás profese zdravotního klauna?

Řekla bych, že mě to utvořilo jako člověka, dalo mi to pokoru, nadhled. A nos mi zůstal někde nad hlavou, kdykoliv se beru moc vážně, tak se tam rozsvítí.

A červený klaunský nos je důležitý, protože se za něj člověk schová?

Čtěte také

Loutka má kouzelnou moc, pomáhá najít cestu k uzdravení, vypráví principálka spolku Loutky v nemocnici

Je to taková semipermeabilní membrána, nejmenší maska na světě, pouští emoce a vjemy k vám a z vás, ale filtruje je. Klaunský nos vás ochrání, abyste zůstal v postavě klauna a zároveň vnímal jako člověk, co se na nemocničním pokoji děje, jaké tam je dítě. Můžete se na ně naladit.

A jak jste se k tomu dostala?

Na castingu v Ostravě, když jsem byla ve svém prvním angažmá v Divadle Petr Bezruče, v srpnu tam vysel plakát a byl tam casting na zdravotního klauna, takže jsem šla na casting.  

A jak jste se z těch smutných příběhů dokázala otřepat?

Mně ta profese chybí – dáváte, ale dostáváte okamžitě zpátky. V herectví nevíte, koho jste ovlivnil. V divadle je potlesk, ale nesetkáváte se s diváky. Ale ve zdravotním klaunovi víte, jestli jste uspěl, jestli se podařilo změnit atmosféru na pokoji, jestli se někdo zasmál…

Život je takovej

Život je takovej. Tak se jmenuje talk show o životních zvratech a cestách, které nebývají vždy jednoduché. A dneska budete hostem zde ve Zlíně. Na co vy si můžete stěžovat, vy přeci máte krásný život?

Mám, dokonce si říkám, že cokoliv se v životě stalo, a člověk by řekl, že to bylo náročné, tak jsem to vždy vzala do hry, chvilku si to protrpět, ale zakomponovat si to do života.

A co bylo takovým zvratem ve vašem životě, co vás někam posunulo dál?

Těch bylo, každý jsem to zažili, od rozchodu rodičů, v dospívání jsem potkala i násilníky, úrazy, rozchody, zklamání. Máme to každý.

A už si sumírujete, o čem budete v podvečer mluvit na talk show?

Ne, vůbec nevím. Myslím si, že Filip (moderátor Filip Teller), když jsem dělala zdravotního klauna, tak on přišel ke zdravotním klaunům, nevím, jestli je ještě dělá. Takže podle mě navážeme na klaunskou notu, a obávám se, že jestli se tam potkají dva klauni v nás, tak to bude pořádná jízda.

Co má herečka Petra Bučková ráda audiotvorbu? Poslechněte si celý rozhovor.