Muži prožívají hodnotové vakuum. Ženy už netlačí, aby byli živiteli. Potřebují spíš parťáka, popisuje psychoterapeutka Eliška Remešová

Muž byl vždy ten, který lovil, chránil, bojoval, vládl. Stalo se něco s ním, nebo ženám vadilo stát v koutě?

Jak to bylo pradávno, to se snažíme zkoumat. Ukazuje se, že lovily i ženy, akorát v rámci novověku se informace neukazovaly, neříkaly, nehodilo se to do krámu tehdejší politiky. Můžeme si říct, že vycházíme z toho, že takhle to je – muži lovili, ženy sbíraly a staraly se o děti.

Čtěte také

Emoce letních lásek nemůžeme potlačit. K věrnosti jsme inspirovaní partnery, říká párový terapeut Vojtko

Ale netušíme, že když se nálezy našly, tak byly součástí tehdejší ideologie – nehodilo se oznamovat, že ženy byly také lovkyně. To, co bylo dřív, byla společensky definovaná role muže – živitel, ochránce, a jako autorita…

A jak je to dnes?

Dnes to tak není. Proměnila se celkově společnost, více se emancipovala. Muži nemusí nastoupit ke svému tátovi do práce, můžou si dělat jakoukoliv jinou práci. Spolu s tím došlo k emancipaci jednotlivců, ale vyprázdnily se normy. A co muži prožívají, to je hodnotové vakuum.

Kluky jsme zocelovali příliš brzo, což způsobilo, že jsme je od emocí odpojovali. A v dospělosti s tím mají problém.

Žijeme v době, kdy někdejší staré vzorce neplatí. Co mají muži dělat? Já se vám tady snad rozpláču…

Ve výsledku by bylo dobře, kdyby tolik posluchačů slyšelo, že muži mohou také plakat a je to ok.

Ale nám vtloukali do hlavy, že chlapi nebrečí…

Naštěstí se tohle proměňuje. Poznatky v dětském vývoji ukazují, že malí chlapečci potřebují stejnou péči jako malé holčičky. Když dítě pláče, tak potřebuje náruč rodiče a potřebuje laskavý přistup.

Čtěte také

Trápí vás partnerské vztahy vašich dětí? Zasáhněte v případě, když chování ubližuje, radí terapeutka

A že jsme kluky zocelovali příliš brzo, tak to způsobilo, že jsme je od emocí odpojovali a v dospělosti s tím mají problém. Což ukazují data týkající se duševního zdraví, počtu sebevražd, který připadá na muže čtyřnásobně víc než na ženy. A na čem se odborníci shodují, je to, že pravděpodobně to souvisí s tím, jak muži přistupují k emocím, respektive spíš nepřistupují.

A vidíte, že do psychoterapie přichází muži, kteří vám řeknou, že projevit slabost znamená slabost?

Muži do terapie zase tolik nepřijdou. Už jenom, že jdu na terapii, znamená, že projevuji slabost – ukazuji, že si neporadím sám, že potřebuji něčí pomoc. Ke mně se muži dostávají, protože tam jdou v páru, a tam často téma mužů je přijít si na to, jaká je moje hodnota. Objevit si, kdo vlastně v tom vztahu jsem.

Mužům se hodně říká, co by neměli – nebuď agresivní, neplakej, ale moc se jim neříká, co by dělat mohli.

To, co se dnes děje, je, že se volá po rovnocenných partnerech, kteří sdílí, spolupracují, přizvou druhého do dialogu a pracují spolu. Žena už netlačí na muže, aby byl tím živitelem, ochráncem, ale spíš potřebuje parťáka. A jestli je to v těžkém rozporu s tím, k čemu byli muži vedení, tak se muži nachází ve střetu. Staré normy už nejsou a nové ještě chvilku nebudou, ale je na mužích si vydefinovávat, co by víc potřebovali.

Na nedávné konferenci Ligy otevřených mužů jsme mluvila v panelu nazvaném Buď chlap a řekni si o pomoc. Proč muži vyhledávají odbornou pomoc pozdě?

Mužům se hodně říká, co by neměli – nebuď agresivní, neplakej, nedělej tamto, ale moc se jim neříká, co by dělat mohli. A to je role mužských vzorů. Na konci panelu jsme se namotivovali se víc o mladé muže starat, víc se ptát, zajímat, jít dobrým příkladem.

Otec a vrstevnické skupiny

Kde brát v tomhle případě vzory?

Jedna věc je fajn, když funguje otec – nejenom, že je přítomný, ale že je angažovaný, že se zajímá. Funguje to po nějakou dobu dětství, pak táta ztrácí vliv na nějakou dobu a důležitá je vrstevnická skupina. V tomhle směru je dobře, když chlapci dochází do kroužků, do sportu, objevují se tam trenéři, starší hráči. To může být dobrým vzorem.

Co když je to tak, že otec je opravdový macho. Jsou situace, kdy jde syn proti tomu?

Když pozoruji své klienty v rámci terapií, tak často vidím, že tam, kde byl otec despotický, dominantní, autokratický, tak se synové velmi často vůči tomu vymezovali. Jednak s tím nesouzněli, uvědomovali si, jak moc jim to dělá špatně. A za druhé, ještě víc musí procházet nalézáním identity, protože mají jeden vzor, kterým být nechtějí, a tudíž se pouštějí do velkého pléna – budu jiný.

Že zůstanou někde ve vzduchoprázdnu? To je možná horší…

Někomu to pomůže, někdo si dokáže v moři možností vytáhnout něco, co je pro něj užitečné. A některé to ještě více semele. Ale moje hlavní zkušenost je, že většina dospělých mužů potom popisuje, že jejich vztah s tátou je poškozený. Tím, že táta byl despotický a dominantní, tak často říkají – něco mi dali, něco jsem se naučil, ale náš vztah žádný není.

Založila jste Institut mezilidských vztahů, jehož cílem je pomoci lidem rozvíjet opravdovější a laskavější vztahy. Na čem takovou pomoc stavíte?

Máme tam prevenční a intervenční pilíř. Prevenční jsou různé zkušenostní workshopy, zážitky. Vlajkovou lodí je partnerské minimum, což je třívíkendový program pro páry, který je poskládaný na to, aby partneři měli prostor se dostat k důležitým tématům a vztahovým otázkám, které můžou společně probrat, nějak se vzájemně poznat.

Čtěte také

Láska není jen o štěstí a o náhodě, spoustu věcí se můžeme naučit, říká psychoterapeutka. Jak budovat dlouhodobý vztah?

A intervenční – máme psychoterapie, párové terapie, naživo i online. Takže primárně to jsou partnerské vztahy, protože tam rodina začíná, ale řešíme tam jakékoliv blízké vztahy.

Lásce se dá naučit

Říkáte, že láska je dovednost. A když je něco dovednost, tak se to dá naučit. Dá se lásce naučit?

Samozřejmě. Kdyby nedalo, tak všichni kopírujeme do nuly stejné fungování našich rodičů, což neděláme. My se vymezujeme, chceme to dělat jinak, to znamená, že tam je nějaký prostor. Abychom o něčem mohli říct, že je dovednost, tak se v tom můžeme zlepšit.

Další podmínkou je, že to je přenositelné do dalších oblastí. To, že se ve vztahu proměňuji, cítím se v něm líp, tak mě to poznamenává do dalších vztahů. Konec konců terapeutický vztah je také vztah. Je to o lásce, nikoliv partnerské, romantické ale o tom, že někdo nás poslouchá, záleží mu na nás, a skrz tento vztah se hojíme, léčíme a také zlepšujeme v dalších vztazích.

A mají to jinak muži a ženy v této dovednosti?

Proměňuje se to. Důležitou součástí vztahovosti jsou emoce, to, že je umím projevovat, cítit, nevzdávám se jich. A muži tím pádem jsou chromí výchovou, která vede spíš k ne emocím – emoce neřeš, ignoruj, potlačuj, odpojuj. Tak přicházejí o celou jednu oblast, která by byla ve vztazích užitečná. Dá se říct, že na základě tohoto společenského diktátu jsou ženy možná citlivější, provztahové.

Jak se proměňuje mužská identita? A co to dělá se vztahy? Poslechněte si celý rozhovor.