Lezení je krásná kombinace sportu a dobrodružství, říká Adam Ondra. Jak trénoval na Světový pohár?

Nakolik se váš sport během vašeho vrcholového působení proměnil? Ať už jde o stěny, o chyty, o lezečky… 

Závodní lezení se hodně proměnilo. A spíš se proměnilo to, po čem se leze, lezečky se tolik nezměnily.

A po čem se leze dnes?

Čtěte také

Finálové cesty se stavitelům moc nepovedly. První boulder byl moc lehký, třetí moc těžký, říká lezec

Když jsem začínal závodit, lezlo se spíš po miniaturních chytech, které připomínaly malé přišroubované kamínky, a dneska se leze po tzv. bednách. To je velká struktura z překližky nebo laminátu, která je přišroubovaná na stěnu a může mít několik metrů.

Častokrát se může zdát, že velký chyt je dobrý chyt, ale může být přesně naopak. A ty malinkaté, miniaturní jsou třeba naopak pozitivní, že mají hranku a za tu se člověk, když má sílu v prstech, udrží snadno.

Máte nějakou menší lezeckou stěnu doma?

Mám lezeckou stěnu i doma.

Pro syna? Už se jeví?

Oslavil čtvrté narozeniny a minimálně je na stěně rád a popolézá.

Lezení je určitě objektivně nebezpečné, ale celý život je stejně nebezpečný.

Budete se o něj bát, když do toho sportu půjde? Báli se o vás rodiče?

Určitě se báli, ale zároveň pomáhá mít jako rodič tu lezeckou zkušenost a dokázat říct: toto je nebezpečné, toto je méně nebezpečné. Lezení je určitě objektivně nebezpečné, ale život celý je stejně nebezpečný.

Takže je třeba vědět, co je a není nebezpečné. A budu se bát víc, pokud poleze třeba ve vyšších stěnách nebo v Česku na pískovci, budu se bát míň, pokud bude třeba jezdit po závodech.

Čtěte také

Na lezení mě vždycky bavilo to, že soupeřem nejsou závodníci, ale sama cesta, přiznává Adam Ondra

Ten pískovec může být zrádný, ne? 

No, je to měkčí materiál a zároveň jsou tam určitá etická pravidla, která zakazují třeba dávat ty kruhy příliš blízko k sobě.

Proč?

Je to tradice, souhlasím s tím. Je na světě spousta lezeckých oblastí, které jsou skvěle zajištěné, a je zároveň dobré nechat některé lezecké oblasti trošku dobrodružnější, protože každý v lezení hledá něco jiného. Někde je víc to sportovno, někde víc dobrodružství.

Co v tom hledá Adam Ondra? Čím je pro vás lezení?

To by mohlo být hodně na dlouho. Mě na tom baví právě ta krásná kombinace – je tam to sportovno, je tam to dobrodružství. A všechno nazýváme lezení, ale samozřejmě si můžete velmi dobře představit, že lezení na metrový šutr je fakt o dost jiné než lezení na tisícimetrovou stěnu, jako je El Capitan.

Trénink s italským týmem

Na Světovém poháru v Praze je lezení na obtížnost, ale je tam i bouldering. To je vlastně poprvé...

Tato dvojkombinace je poprvé. Je to i díky tomu, že příští rok bude v Brně probíhat mistrovství světa, takže nám mezinárodní federace umožnila organizovat obě disciplíny.

Myslel jsem, že s boulderingem už jste sekl. 

Ano, už jsem s boulderingem sekl a věnuji se jenom lezení na obtížnost, ale v podstatě jsou to dva samostatné závody, které probíhají v průběhu těchto pěti dní.

Jak jste trénoval na tento Světový pohár?

Čtěte také

Už jako dítě jsem byl individualista a přemýšlel, jak se v lezení zlepšit, vzpomíná Adam Ondra

V zimě jsem se věnoval paradoxně spíše boulderingu a lezení na skalách, což je výrazně něco jiného. A poslední tři měsíce už jsem se víc věnoval vytrvalosti a lezl jsem hlavně na umělé stěně.

Momentálně se spíš pohybujeme v Itálii, kde je v italském Arcu skvělé tréninkové centrum. Takže jsem hodně trénoval s místním italským týmem, což bylo skvělé.

Je ještě něco, co byste rád vylezl, nebo už máte všechno odškrtnuté?

Strašně moc věcí bych rád vylezl. A to je právě to, co řeším. Pokud se chci stoprocentně připravovat na závody, tak mi potom třeba uniká čas, který můžu strávit na skalách. Takže je těžké sladit motivaci a čas. 

Čeho se Adam Ondra při lezení bojí? Proč si před závody sám vaří? A kdo mu v lezeckém sportu aktuálně šlape na paty? Poslechněte si celý rozhovor!