Restauratér, tlumočnice a básník. Tři lidské osudy, které spojuje vietnamský původ a láska k Česku

Tržnice SAPA
Tržnice SAPA
0:00
/
0:00

Česko dodnes nosí spousta Vietnamců v srdci a nedá na něj dopustit. Zpravodaj David Jakš se vydal po stopách některých z nich.

Překřikují se, dobrosrdečně si opravují českou výslovnost a už se těší na české pivo a vepřový řízek, které bude co nevidět servírovat majitel české hospody na ulici Nguyen Truong To v centru Hanoje.

Kdo ochutná české pivo, jiné už nechce, vědí v české restauraci v Číně

Česká restaurace v Pekingu je jediným českým podnikem v Číně

Z Asie se vždy něco dováželo. Dnes je to levné spotřební zboží, dřív to bylo třeba hedvábí, ale také koření. Přesto se do jedné restaurace v Pekingu dováží koření z Česka. A nejen koření, ale například také mouka. Je to totiž česká restaurace a bez těchto specifických surovin se zkrátka neobejde.

A když začnou jíst, majitel podniku pan Duc Lai se rozpovídá: „Vaříme guláš s knedlíkem, bramborák nebo pečené koleno. A k tomu české pivo, putuje sem šest týdnů lodí. Vybral jsem vzorky a kamarádi to schválili – Zubr je nejlepší.“

Pana Duca pojí s Českem vyloženě obchodní vazby – dováží do Hanoje přerovského Zubra, propaguje českou gastronomii a rád se k nám i s rodinou vrací. Jeho přátele ale s českou kotlinou váže doslova celoživotní pouto.

Od ČVUT k Nezvalovi

Do Československa jsem přijel v roce 1971. Studoval jsem na ČVUT televizní techniku a pak jsem vedl různé pracovní skupiny v severočeském kraji. Měl jsem na starosti bižuterii nebo brzdy do aut Liaz,“ vzpomíná pan Do alias Honza.

Hanoj, Vietnam

Po roce 1989 sice chvíli podnikal, ale časem mu učarovala česká literatura. Říká, že kromě bardů české poezie – Nezvala a Seiferta, které zná více Vietnamců, než si myslíme, překládá i současné, moderní české autory.

Od roku 2015 jsem členem Unie českých spisovatelů,“ vysvětluje mi nad utěšenou hromadou českých knih, které čekají na jeho překlad do vietnamštiny: „Třeba tady paní Horáková z Plzně napsala zajímavé básně, trochu erotické a to se mi líbí,“ usmívá se.

Čeština se nezapomíná

Zajímavý je i doslova vietnamsko-český osud paní Mui alias Lenky. Její čeština je dodnes okouzlující a je to vlastně příběh o jedné nekončící cestě mezi Vietnamem a Českem. Začala už v padesátých letech minulého století.

Ve vietnamském Chrámu literatury studovali nejlepší z nejlepších

Velká brána Středu se dvěma postranními vstupy

„Učení je jako cesta: najdeš-li bránu, vejdi,“ říká verš vytesaný na bráně nejstarší vietnamské univerzity. Chrám literatury, jak se nejznámější vzdělávací ústav v zemi nazývá, stojí v Hanoji už téměř tisíc let. Dodnes zůstává symbolem šíření myšlenek velkého Konfucia.

Žili jsme tři roky v Chrastavě u Liberce. Češtinu jsme se učili velice důkladně včetně gramatiky. Odtamtud jsme šli na průmyslovky – sedm kluků do Jičína na strojní, tři do Otrokovic na obuvnickou, dvě na textilní do Dvora Králové a my tři do Pardubic na chemickou,“ vypočítává paní Mui.

A když je naše povídání u konce, pan Honza místo rozloučení zpaměti zarecituje svého oblíbeného Vítězslava Nezvala: „ A kdybychom se víckrát nesetkali, bylo to krásné a bylo toho dost… Všechno má svůj konec. Mlč, umíráčku, mlč! Já ten smutek znám.“

Spustit audio
autoři: David Jakš, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související