Prožijte sto let rozhlasu v jednom dni. Nadšenci v Göteborgu provozují muzeum radiové techniky

Procházíme mezi policemi a kam se člověk podívá, tam jsou vyskládaná rádia jedno za druhým. Nejde o pár exponátů, v göteborském muzeu je jich k vidění opravdu spousta.

Aby ne, vždyť expozice zahrnuje asi tisíc metrů čtverečních, jak upřesňuje průvodce Lars, jeden z opravdu mnoha členů organizace, která muzeum zřizuje. „Přímo tady máme asi 4 tisíce exponátů, zbytek je ve skladištích. V katalogu máme celkem 7 tisíc kousků,“ doplňuje.

„Exponáty jsou dárky. Jsme skupina asi šesti stovek lidí, kteří tohle muzeum provozují a nemáme peníze na to, abychom si exponáty kupovali. Lidé ale často chtějí, aby se jejich starých věcí někdo ujal a zachránil je před cestou do koše. A tak dostáváme spoustu věcí,“ vysvětluje Lars.

Vysílače všeho druhu

Prohlížím si jeden z exponátů, které patří mezi nejvzácnější. Je to větší skříňka, uvnitř které se skrývá zvláštní stroj s bílou kazetou, ze které trčí páska. Ta prý ale není magnetická.

„Je to vyrobené v roce 1936 v Německu. Vyráběli to proto, že na stará záznamová média se vešly třeba jen dvě minuty. Tahle páska v sobě nese hodinu hudby, a tahle dokonce čtyři hodiny. Bylo to ale hodně drahé a prodávalo se to hlavně v Německu, ve Švédsku tolik ne,“ komentuje unikátní radiopřijímač průvodce.

Mezi technikou, kterou skupina dobrovolníků kolem muzea rádií sbírá, jsou i staré telefony. Některé jsou skutečně na dnešní dobu, ale možná na jakoukoliv dobu, opravdu zvláštní. Třeba dřevěný vyřezávaný telefon, který vypadá jako kachna.

Součástí muzea je třeba ale také vybavení pro radioamatéry včetně zcela funkční stanice, která si povídá se zbytkem světa. Nebo taky staré vojenské rádiové vybavení včetně mini vysílaček pro partyzány nebo obřích vysílačů z válečných lodí.

Elektronkový ráj

Většinu z toho si podle Larse umí v muzeu i sami opravit: „Shánět díly není až tak složité, máme opravdu velkou zásobu elektronek. To je to, co potřebujete vyměňovat nejčastěji, protože časem degradují.“

Lars opravdu ví, o čem mluví. Rádia a obecně technika se ho drží od mládí. „Začínal jsem pracovat jako opravář rádií. Pak jsem nastoupil na univerzitu a dělal spoustu věcí, třeba jsem pracoval s rentgeny. Když jsem šel do důchodu, tak se mi po těch starých rádiích zastesklo. A tak jsem tady,“ směje se.

Z muzea tak odcházím nadšený nejen z techniky samotné, ale i ze zápalu, který pro něj zdejší dobrovolníci mají.