Pracovat po nocích na Gottwaldovi mi dělalo problém. Dělat Palacha bylo naopak silné, říká sochař a medailér Jiří Dostál

26. leden 2023

V Jablonci nad Nisou založil obor Ražená medaile a mince. Přišel s nápadem vzniku České mincovny, která letos oslaví třicáté výročí. Je vášnivým motorkářem a ještě vášnivějším cyklistou. „Prožívání jízdy do kopce je pro mě výtvarný zážitek,“ říká přední český medailér, akademický sochař a designér Jiří Dostál. Proč se mu lépe pracovalo na soše Emila Háchy než Klementa Gottwalda? Poslechněte si rozhovor.

Jak se stalo, že se mince začaly razit v Jablonci nad Nisou?

Je fakt, že nic není náhoda. V té době jsem byl ředitelem uměleckoprůmyslové školy a věděli jsme, že rozdělení Českolovenska přijde. Měl jsem už nějaké zkušenosti s medailemi. Medaile se razily na Slovensku, a tak jsme věděli, že když přijde rozdělení státu, Česko nebude mít mincovnu.

Čtěte také

Vzpomínám si, že při jednom pracovním jednání v Jablonci, kdy už jsem byl na pozici ředitele uměleckoprůmyslové školy, jsme byli na odchodu, brali jsme si saka a kabáty, a já se zeptal ředitele Jotova, jestli jdou do projektu České mincovny. Byli trošku zaražení, překvapení a pan Jotov tehdy řekl, že mě nazítří navštíví jeho náměstek pan Vízek a pan Bahník. 

Takže jste byl nositelem nápadu. Provoz se realizoval velmi rychle, slavnostní otevření České mincovny proběhlo 1. července 1993. Vzpomínáte si na ten den? 

Perfektně. Jak jste řekl, bylo to velice rychlé. Lidé z podniku Bižuterie, především Ing. Vízek, do toho šli na plné pecky. Sjezdili mincovny po Evropě a všechno připravili. Na otevření přijel guvernér České národní banky Tošovský a myslím, že tam byl pan Dlouhý, tehdejší ministr průmyslu, ale také třeba zástupce rakouské mincovny. 

Jak daleká je cesta od skla, kterému jste se věnoval na průmyslovce a potom i na UMPRUM, ke zlatým medailím? 

Byl jsem absolventem železnobrodské školy, kde jsem studoval kovorytí. A to už je krůček k mincím. Na uměleckoprůmyslové škole v Praze jsme měli v zadání i medaili.

A tak jsem se někdy ve čtvrtém pátém ročníku zúčastnil soutěže Národní banky na pamětní mince a hned tu druhou jsem s panem Harcubou vyhrál. Byla to pamětní mince, pětadvacetikoruna, k výročí Jana Evangelisty Purkyně. Já jsem dělal reverzní stranu, lícovou dělal pan Harcuba, slavný medailér.  

Nejradši jsem dělal Emila Háchu. Bezvadně se dělá, je to výrazná hlava.

Byla to velká inspirace i do další tvorby, s panem Harcubou jsme potom prožívali přípravu v Kremnici na ražbu. Naučil jsem se všechny technické parametry a posbíral zkušenosti, které jsem později využíval i ve skleněné bižuterii, kde jsem pracoval jako designér. 

Autorsky jste se věnoval například cyklům Lucemburkové na českém trůně, Národní parky ČR, olympijští vítězové, američtí prezidenti nebo českoslovenští a čeští prezidenti. Je vám některý bližší než ostatní?

Jasně. V novější době se dělali třeba národní hrdinové. Lidé jako Milada Horáková, Josef Toufar, generál Píka, Jan Palach nebo další osobnosti, které sehrály nějakou roli v naší historii.

Čtěte také

Další báječná sada byli samozřejmě českoslovenští prezidenti. Dodneška mám na okně v ateliéru Emila Háchu, kterého jsem dělal vůbec nejradši. On se také bezvadně dělá, je to výrazná hlava. Velice mě zajímal jeho osud.  

Když toho člověka děláte, trávíte s ním noci, a když jsem trávil noci s Gottwaldem nebo prezidentem Novotným, dělalo mi to trochu problémy, protože za prezidenta Novotného byla moje maminka souzena. Když jsem ale trávil noci s Palachem nebo Toufarem, bylo to dost silné.

Vám nejde jen o ten zevnějšek, vy potřebujete nastudovat i ten vnitřek?

I ten vnitřek. Možná, že bych nemusel. Ale vnitřek toho člověka vás vtáhne do práce. 

Jaké bylo trávit noci s Ghándím? A proč se v zimě špatně pracuje se sádrou? Poslechněte si celý rozhovor. 

autoři: Vladimír Kroc , mga

Související