Práci s českými legendami a historií si vychutnávám. Jsem vlastenec, říká choreograf Jiří Bubeníček

Před týdnem byl v pražském Divadle na Vinohradech speciální program Bubeníček International Ballet Gala. Vy jste přizval ke spolupráci umělce ze světových scén. Stačí říct do telefonu: „Ahoj, tady Jiří Bubeníček. Mám pro tebe tuhle nabídku...“?

Čtěte také

Tanec je náš jazyk, musí vyjadřovat děj. S tanečníky pracuji jako s herci, říká choreograf Bubeníček

Tak do telefonu už ne. Ale my se všichni známe přes sociální sítě, svět je malý. A já jsem měl štěstí, že jsem dostal pozvání, že jsem choreografoval menší balet v La Scale. Manuela Legrise, uměleckého ředitele, znám ještě z Paříže…

Takže jsem tam pracoval a ten taneční pár – Martina a Marco – mě znali. A když jsem jim napsal, tak byli rádi, a dokonce se mě zeptali, jestli bych pro ně neudělal duet, novou choreografii. A to se podařilo – na Vinohradech byla premiéra, kdy jsem pro ně postavil na hudbu českého skladatele Zdeňka Fibicha nový neoklasický duet na špičkách.

Většinou se inspiruji nějakým sochařem, malířem nebo nějakou scénkou z filmu. Cokoliv mě inspiruje.
Jiří Bubeníček

A to bylo to sousoší – Ctirad a Šárka? Vy jste rozpohyboval sousoší?

Trošku. Většinou se inspiruji nějakým sochařem, malířem nebo scénkou z filmu. Cokoliv mě inspiruje. A tak jsem si říkal, že tento rok je Rok české hudby a to české umění, divadlo na Vinohradech... A tak jsem si trošku studoval, kdo tam okolo žil, a narazil jsem právě na tohoto sochaře.

Musíte takovým hvězdám z La Scaly vysvětlovat i nějaký historický kontext, proč jste si jako choreograf vybral zrovna toto? Co od toho čekáte?

Tam jsem toho moc nevysvětloval, to jsem si nechal pro sebe. Ale třeba když jsem dělal Mou vlast od Bedřicha Smetany, tak samozřejmě tam je česká historie a ty legendy. A taky Ctirad a Šárka, to jsem se snažil vždycky těm tanečníkům vysvětlit.

Němci samozřejmě koukají – Dívčí válka, tyto věci, to je pro ně legrační… Ale já jsem vlastenec, strašně si toho vážím a vždycky si to vychutnám. Mám to strašně rád. Jan Hus a vůbec – Tábor, Šárka… tam je všechno slyšet: jak ona jde, jak ho svádí… A já si to strašně vychutnávám, když tyto věci choreografuji.

„Vytvoř pro nás, co chceš“

Jaký je váš přístup choreografa? Když si člověk představí třeba činohru, tak tam je nějaký režisér, který přijde, rozdá scénáře, pak je nějaká první čtená zkouška, řekne jim svoji představu a oni se ji snaží naplnit, možná rozvinout. Čím začíná choreograf vašeho typu?

Čtěte také

Současný tanec není intelektuálno, lidé si to musí užívat, vysvětluje ředitelka festivalu KoresponDance

Když to vezmu úplně od začátku: většinou mi zavolá umělecký ředitel nějakého divadla, nějakého tělesa a řekne: „Vytvoř pro nás, co chceš.“ To jsou ty nejhorší věci, protože – kde začít? Ale už mám nějaké zkušenosti, tak si třeba vyberu hudbu nebo nějaký námět nebo vezmu nějaký film.

Hledám věci, které ještě nebyly zpracovány jako balet. Proč zase dělat novou verzi Labutího jezera? I když to miluji, rád jsem to dělal, ale hledám nové příběhy. Nějakou knížku si přečtu, román, a takto pokračuji, vyberu si hudbu… A tato celá příprava je jako dělat film, trvá někdy třeba rok.

Potom ty poslední dva tři měsíce na sále jsou velice intenzivní, tam se vymýšlí scénky, kroky a jednotlivé taneční řeči každé postavy. To je docela složité, je to práce s člověkem a s tím interpretem. Od rána od desíti do šesti.

To je největší moje potěšení, když vidím, jak jsem se těch lidí dotkl a nějak je to emocionálně změnilo.

Když se vrátíme k Bubeníček International Ballet Gala – nejenom že jste to dělal ve vlastní choreografii, ale i ve vlastní režii, teď myslím produkční. Byl to risk?

A dokonce se stalo, že jsem se s divadlem nějak špatně domluvil a najednou jsem zjistil, že musím být i inspicient. To jsem v životě nedělal. Jako choreograf dělám rád světla pro svoje balety, takže to je taková další choreografie, světelná. Rád si balety svítím sám, takže světlům rozumím, ale najednou jsem zjistil, že musím za ten pult vzadu.

To je takový ten režisér, který organizuje celé představení a musí říct, kdy se zavře opona, kdy se zapne hudba… Každý balet má deset dvacet světelných změn a vždycky je třeba je přesně načasovat. A samozřejmě jsem z toho měl nervy, ale zvládl jsem to – takže jsem byl i inspicient, nejenom choreograf.

Čtěte také

Do Ypsilonky mě vždycky táhla skvělá parta lidí, ohlíží se herec Vacek. Divadlo slaví šedesátiny

Celé jsem to organizoval sám, neměl jsem žádného sponzora a šel jsem do toho i finančně sám. Ale nakonec to vyšlo, všechno se to vyprodalo a lidi psali nádherné reakce na sociálních sítích. A to je největší moje potěšení, když vidím, jak jsem se těch lidí dotkl a nějak je to emocionálně změnilo.

Obludárium

La Strada, to je příběh o lásce a krutosti z cirkusového prostředí. Vznikl na motivy stejnojmenného filmu Federica Felliniho. Když jste se na ten film díval, hned vám naskakovala choreografie?

Viděl jsem ho náhodou v televizi, někdy pozdě večer jsem koukal na televizi a chytil jsem ten film nějak od polovičky. A říkal jsem si, že to je zajímavý příběh. Cirkus tam je, něco z mého dětství, a tak už jsem si připravoval, že to někomu nabídnu. A pak přišla nabídka od paní umělecké ředitelky Ladislavy Dunovské Jandové udělat něco pro Pražský komorní balet.

Jednali jsme spolu strašně dlouho, asi tři čtyři roky, ale já jsem to vždycky potom odmítl, protože jsem najednou dostal nabídku do San Francisca udělat balet v Americe, tak jsem řekl, že bohužel samozřejmě jedu do té Ameriky. Ale potom jsem se už cítil trapně a najednou jsem si vzpomněl na La Stradu. A pak jsem si to už vychutnal.

Které scény z filmu jsou pro balet nejzajímavější?

Všechny. Vždycky, když dělám balet, tak se do toho příběhu nebo do toho tvoření zamiluji, a mám to potom strašně rád. Samozřejmě když se k tomu třeba za dva roky vrátím, tak to třeba začnu měnit. Říkám si: „Jak jsem toto mohl vymyslet?“

Čtěte také

Tanec utužuje mezilidské vztahy a je v něm stále co zlepšovat, myslí si taneční mistr Zdeněk Chlopčík

Mně se strašně líbí, že tam je takové obludárium – to jsem si vymyslel jednu scénku, která s tím filmem nemá nic společného. Už jsem se vrátil k tomu, jaké je vyrůstat v cirkusovém prostředí jako dvojče. My jsme samozřejmě byli oblékaní stejně, byli jsme děti, lidi na nás vždycky ukazovali… Opravdu jsme s bratrem Otou vypadali stejně a já jsem tím někdy malinko i trpěl. Styděl jsem se a spíš jsem vždycky někam utekl. Takže jsem si tu scénku v La Stradě takto vytvořil.

Bylo to obludárium, kde jedna dívka měla dvě hlavy, a pak problém dvojčat, kdy my jsme se někdy měli rádi, někdy jsme se hádali… Vyrůstali jsme s bratrem v jedné rodině, pak jsme šli do zahraničí, byli jsme v jednom souboru a pracovali jsme spolu dost blízko. Dělali jsme jedno zaměstnání, oba dva jsme tancovali, takže jsme si samozřejmě lezli na nervy. Tak jsem si s tím v tomto představení trošičku pohrál.

Co Jiřího Bubeníčka vedlo k přesunu do Drážďan? Kdy naposledy tancoval před publikem? A jaký má vztah ke společenskému tanci? Poslechněte si celý rozhovor!