Osvětim bývala před válkou městem naděje. Pro tisíce Poláků představovala bránu k novému životu na západě

„Můj dědeček už se narodil ve Spojených státech, kam vyjeli jeho rodiče i se všemi staršími dětmi. Rodiče se s ním později, když bylo dědečkovi sedm, vrátili, ale zbylé tři děti tam zůstaly,“ uvádí příklad z vlastní rodiny ředitelka muzea na hradě v Osvětimi Wioletta Oleśová.

Čtěte také

iROZHLAS

Osvětim jako vstup do pekla. Největší vyhlazovací tábor nacistů osvobodila Rudá armáda před 80 lety

„Myslím, že kdybyste se zeptala obyvatel Osvětimi, ale i okolních vsí, našla byste spoustu lidí, jejichž předkové měli za sebou podobný příběh,“ dodává.

Klíčová křižovatka

Osvětimi se v době velké emigrace na přelomu 19. a 20. století říkalo „brána do Ameriky“, přestože ne všechny cesty emigrantů vedly zrovna tam. Mnoho pracovníků směřovalo jen do Německa na takzvané saksy, tedy sezónní práce. Jenže Amerika byla tehdy symbolem naděje na lepší život a mnozí se kvůli ní rozhodli vzdát ve své domovině všeho.

„Emigrace začala už v 19. století. Osvětim patřila do rakousko-uherského záboru. Místní obyvatelé nebyli příliš bohatí, takže hledali lepší život, možnosti. A navíc sem přijížděli i lidé z ruského záboru, kde měli Poláci ještě nižší životní status,“ vysvětluje Aleksander Babiński z místního muzea.

„Tady byl železniční uzel, který spojoval železnici Hornoslezska, Severní dráhu císaře Ferdinanda a Haličskou transverzální dráhu,“ doplňuje s tím, že Osvětim byla navíc v těsném sousedství pruského záboru.

Reklama na služby emigrační kanceláře|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Hovor s americkým císařem

V Osvětimi tak začalo přibývat nejen práceschopných mužů, ale i celých rodin, které toužily vyjet do zahraničí. Kromě chudoby, cestovních nákladů a nepohodlí je ale po cestě ohrožovali také podvodníci, kteří na nádraží nabízeli různé služby. Například prodávali falešné jízdenky a palubní lístky do Ameriky.

Gramotnost tehdejších venkovanů, ale i chudých měšťanů, kteří nejčastěji emigrovali, totiž nebyla vysoká.

Čtěte také

Jako Jack a Rose. Cestující na zaoceánských lodích riskovali všechno, aby se mohli vydat za svým americkým snem

„Existuje knížka Císař Ameriky od Martina Pollacka, která popisuje tu velkou emigraci. Je tam zachycené, jak ti podvodníci na nádraží fungovali. Vydávali se třeba za úředníky a za úplatu volali do Ameriky tamnímu císaři, aby zjistili, zda dotyčný skutečně dostane pracovní povolení. Samozřejmě to byl velký podvod,“ popisuje Aleksander Babiński.

Podvod, který ovšem obyčejný nevzdělaný člověk z chudého polského venkova pod správou cizí mocnosti neprohlédl. V roce 1988 ale mnoho takových podvodníků skončilo před soudem v takzvaném Wadowickem procesu.

„Na lavici podezřelých tehdy usedlo 65 lidí, kteří na nádraží a v okolí obírali cestující o velmi těžko nabyté peníze. Za podvody skončili ve vězení na půl roku až několik let,“ pokračuje. „Ten proces byl tak velký, že na něj museli pronajmout sál od Sokola. Jen svědků bylo přes 400. A museli se tam vejít i ti okradení a publikum.“

Cestujte s Zofií

Bezpečné zajištění cesty nabízely certifikované emigrační kanceláře. První taková kancelář na polském území vznikla v prvních letech 20. století.

Dům na ulici Dworcowa 6 - tady sídlila emigrační cestovní kancelář Zofie Biesiadecké|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Zofia Biesiadecka byla velká podnikatelka, dnes bychom řekli byznyswoman, která svou kancelář propagovala jako nejlevnější emigrační kancelář v Haliči. Zajišťovala nákup jízdenek na vlak z Osvětimi přes Myslowice do německých přístavů v Hamburku nebo Lübecku a palubní lístky na zaoceánské lodě do Spojených států, Kanady, do Jižní Ameriky,“ přibližuje Aleksander Babiński.

Cesta vlakem 4. třídou z Osvětimi do Hamburku stála okolo 17 marek, což nebylo moc. K tomu je ale ještě třeba připočíst asi 180 marek za palubní lístek. To představovalo někdy všechny životní úspory, někdy i úspory celé rodiny, které ale příbuzní brali jako vklad. Počítali s tím, že ze zahraničí pak dostanou své peníze zpět a k tomu něco navíc.

Velká válka zamíchala kartami

Polské emigraci se věnuje nejen část expozice muzea umístěná na hradě, ale taky na náměstí. Tam se s Aleksanderem Babińskim bavíme, jak na odliv obyvatel reagovaly rakousko-uherské úřady. Emigrace totiž sílila a nastala potřeba ji dokumentovat.

Část osady za 2. světové války pozřel koncentrační tábor Osvětim|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Úřady chtěly vytvořit registrační emigrační středisko a radní Osvětimi tomu šli naproti. Nabídli Rakousku-Uhersku 56 hektarů. Viděli v tom příležitost pro rozvoj města,“ vypráví historik.

Výstavba začala v roce 1916 a díky ní vznikla nová část města Osvětim III – 22 zděných a okolo 90 dřevěných budov celkem asi pro 12 tisíc lidí toužících vycestovat. „Zároveň to byla nejmodernější část Osvětimi – měla nově zbudované cesty, policejní i vojenskou stanici, sanitární zařízení a byla elektrifikovaná,“ popisuje Aleksander Babiński.

Jenže trvala světová válka a emigrační proud slábl. Mnoho mužů umíralo na frontě, jiní museli zastat práci na polském území. Po první světové válce se navíc Polsko sjednotilo a obnovilo svou nezávislost, v čemž mnozí také spatřovali nové příležitosti.

Žlutě vyznačená nová městská čtvrť v podobě osady pro emigranty|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Brána do pekel

Emigrační osada tak nikdy nebyla dokončená. V roce 1919 posloužila uprchlíkům z Těšínska po sedmidenní polsko-české válce o Těšínsko. Pak areál zabrala armáda, která ji využívala jako kasárny. A v době druhé světové války se část osady stala součástí koncentračního tábora Osvětim.

Čtěte také

Zmizeli před 80 lety v koncentračních táborech, teď se jejich věci vrátily rodinám

Budova, ve které sídlila první polská emigrační kancelář Biuro Podróży Zofii Biesiadecké, dodnes stojí. Dům na adrese Dworcowa 6 je dnes krásně nově opravený. Kolem dokola ho obklopuje vzrostlý živý plot.

Zajímavé je, že ulice Dworcowa, tedy Nádražní, o kus dál pokračuje přes kruhový objezd jako Obozowa – Táborová. Jako by tahle část Osvětimi spojovala dvě historické epochy – tu spojenou s nadějí na lepší život v zahraničí a tu, která znamenala naprostou beznaděj internace v nacistickém táboře.