Čeština je pro chorvatské Čechy pouto s domovem předků. Na kurzy chodí nadšeně i úplní začátečníci

„Mám české kořeny, chodím do českého sboru, tak se učím česky, abych lépe rozuměla textům písní a abych uměla správně vyslovovat,“ vypráví Anna Pavelková, obyvatelka dvoutisícového Kaptolu, ve kterém dnes žije několik desítek krajanů.

Čtěte také

„Používáme stejnou češtinu jako naše babičky a dědečkové.“ Moldavští Češi stále zápasí o své kulturní kořeny

„Dokud žila babička, tak s maminkou a tetou mluvila česky, ale my děti jsme pak vyrostly, odstěhovaly se… Když jsem byla malá, rozuměla jsem, takže mi čeština zůstala v uchu,“ dodává.

Kaptol má vlastní českou besedu od roku 1923 a o něco později tu vznikla i česká škola. Od první do čtvrté třídy ji navštěvoval i Zdenko Kosina, než se odstěhoval do jiného města, kde už nebyla česká komunita. Také on byl zvyklý doma slýchat češtinu, dokud byla na živu jeho babička. „Rozumím všechno, těžké je mluvit. Mluvíme česky po chorvatsky – v moři, k moři, na moři…“ usmívá se.

Někteří se rozhodli začít s češtinou úplně od nuly|foto:Tea Veseláková, Český rozhlas

Hlavně se nebát mluvit

Český jazyk učí v Kaptole, ale taky v Daruvaru, istrijské Rijece a na dalších místech, kde žijí čeští krajané, Tereza Vlček Klímová. Je jednou z učitelek českého jazyka, které do menšin vysílá Dům zahraniční spolupráce. Znalost češtiny jejích studentů je prý na různých úrovních.

„Snažím se výuku koncipovat tak, aby si každý z toho něco vzal. Důležitá je konverzace, ale nevyhneme se samozřejmě ani gramatice. Stále jim kladu na srdce, že není důležité říct to přesně správně, ale aby se nebáli mluvit,“ přibližuje lektorka.

Mezi začátečníky se řadí Emilije Novak. K tomu, aby se začal učit česky, ho přiměli blízcí přátelé. „Jsou z české menšiny v Daruvaru a stává se, že mezi sebou začnou o něčem mluvit a já bych se strašně rád přidal, ale nemůžu,“ vysvětluje.

Tereza Vlček Klímová je jednou z učitelek českého jazyka, které do menšin vysílá Dům zahraniční spolupráce|foto:Tea Veseláková, Český rozhlas

„Nebo za mnou přijdou jejich děti a říkají: ‚Strýčku Emilije, poslechni si, co jsme se naučili!‘ A pak recitují nějakou českou básničku a mně je líto, že to nedokážu naplno docenit, protože tomu úplně nerozumím. Začal jsem hlavně kvůli nim, abych je překvapil. Ještě nevědí, že se učím česky.“

Po stopách předků

Emilije doplňuje, že také on má české kořeny, ale nedokáže je vystopovat dál než k babičce. To Slavko Hruška je profesor historie v důchodu, a tak se rozhodl zapátrat hlouběji.

„Učím se česky, protože bych chtěl jet znovu do České republiky, a pokud to bude možné, ještě podrobněji prozkoumat rodokmen,“ vypráví. „Zatím vím, že rodina Hruškova se odstěhovala z Vidče u Rožnova a babiččina rodina Paprskářových z Moravice. Byl jsem několikrát na Moravě a před dvěma lety jsem náhodou v jednom kostele našel paní, která je má vzdálená příbuzná po babiččině linii.“

Češtinu mají potomci chorvatských Čechů spojenou také s tradicemi|foto:Tea Veseláková, Český rozhlas

Do České republiky se právě chystá Zdenko Kosina. Nejdřív pojede na Plzeňsko, do míst, kde žili jeho prarodiče, než se přestěhovali do Chorvatska. „Chtěli bych znovu vidět i Moravu – jak ta voda teče lučinama, bory šumí po skalinama. Tu krásnou zem na pohled bych chtěl ještě jednou vidět,“ zasní se nadšený účastník kurzů češtiny pro dospělé.

Jeho spolužák mezitím bere do ruky harmoniku, aby jako obvykle uzavřel hodinu.