„Používáme stejnou češtinu jako naše babičky a dědečkové.“ Moldavští Češi stále zápasí o své kulturní kořeny
Spisovatel Jaroslav Hašek je známý po celém světě. Možná byste ale nečekali, že školu nesoucí jeho jméno najdete taky v Moldavsku. Nachází se ve vesnici Holuboje, asi 15 kilometrů od rumunských hranic. Zakládali ji přistěhovalci, kteří dodnes udržují českou kulturu. V posledních letech ale visí osud školy a s ní i české kulturní tradice v obci doslova na vlásku.
„To je můj praděd a to je moje prababička,“ ukazuje Antonina Lněničková na černobílou fotografii. Jsme ve školní třídě upravené na jakési improvizované muzeum. Je tady výstavka o historii českého osídlení. A tak se seznamuji i s pradědečkem Jedličkou – fešák s upraveným knírem na mě shlíží z černobílé fotografie.
„Oni byli zemědělci, obdělávali půdu a tím se živili. Když pak přišla kolektivizace, deportovali mého pradědu i s prababičkou na Sibiř do Altajského kraje. Tam je vysadili z vlaku, ať dělají, co umí,“ vypráví paní Antonina.
Její prarodiče tehdy zachránilo, že pradědeček vykládal Sibiřanům karty a ti mu za to nosili brambory. Prababička je na Altaji pochovaná, pradědeček se po letech vrátil, ale s nalomeným zdravím.
Jednou se vrátíme
Starší historii českého osídlení jižního Moldavska mi Antonina Lněničková přibližuje pomocí filmového dokumentu z 80. let.
Asi 150 Češek a Čechů přišlo v 19. století na povozech tažených koňmi z Krymského poloostrova, kde se jim předtím moc nedařilo. Na každém vozu prý vezli aspoň jednu trumpetu – přece co Čech, to muzikant. Zpočátku se drželi spolu.
„Snažili se ženit a vdávat jen mezi sebou – Češky s Čechy. Doufali, že doma nastanou krásné časy a oni se budou moct vrátit. Kdyby byli manžel nebo manželka z Ruska nebo Ukrajiny, bylo by to těžší,“ vysvětluje paní Antonina.
Perspektiva návratu ale byla nejasná, takže Češi z vesnice Holuboje postupně začali splývat s okolím. „Česky mluvíme jen mezi sebou. Používáme stejná slova jako naše babičky a dědečkové. Ale taky hodně ruských slov. Manžel je Moldavan, mluvíme rusky,“ přiznává Antonina Lněničková.
Těžké časy
Do školy Jaroslava Haška dnes chodí 80 dětí a většina předmětů se vyučuje právě v ruštině. Podle paní Antoniny, která učí dějepis, to může být vzhledem k politické situaci nevýhoda, ale nedá se to změnit ze dne na den. Škola má navíc problémy, které se nevyhýbají ani rumunskojazyčným školám.
„Lidi odjíždějí do zahraničí, nebo aspoň do měst. A taky porodnost je nízká. Lidi nevidí budoucnost. Ano, něco si vyděláte, ale ceny jsou obrovské. Abyste vybavili dítě do první třídy, potřebujete v přepočtu třeba šest tisíc korun. Ale to je v Moldavsku průměrná mzda,“ přibližuje.
Učitelé podle paní Antoniny dělají, co mohou – vlastními silami třeba zrenovovali kuchyň, aby se děti mohly pořádně najíst. Pomáhá také české velvyslanectví, které nepřivezlo jen klavír, ale pomohlo taky s vytápěním dvoupatrové budovy. Přesto visí přežití školy Jaroslava Haška posledních 15 let doslova na vlásku.
„Jak víte, pokračuje optimalizace škol, a nevím proč, úřady se pořád dívají na nás. Letos jsme měli do první třídy pět dětí a hrozilo, že nebude moct otevřít. Nakonec se nám podařilo přesvědčit ještě dvě rodiny, které chtěly dát dětem odklad. Otevřeli jsme první třídu pro sedm žáků,“ říká Antonina, podle které by zánik školy znamenal konec i pro celou vesnici Holuboje.
Související
-
Moldavsko se učí starat o své přírodní poklady. Národní park Dolní Dněstr na péči státu stále čeká
Mokřadní plochy a lužní lesy mohou být lákadlem i pro mnoho turistů. Dokazuje to národní park Dolní Dněstr, který před dvěma lety vyhlásila vláda v Moldavsku.
-
Odposlechy v popelníku a stříhání vlasů. I to čekalo turisty v totalitní Albánii
Do pádu komunistického režimu byla Albánie takřka izolovaná od okolního světa. Jen občas se do země dostaly skupinky turistů. Co cesta do Severní Koreje Evropy obnášela?
