Odposlechy v popelníku a povinné stříhání vlasů. I to čekalo turisty v totalitní Albánii

„Turisté mohli do Albánie přijet až po tom, co si podali žádost, a jenom ve skupinách. Nesměli mít vousy, dlouhé vlasy, žádné krátké sukně, výstřih nebo tetování,“ popisuje Brunilda – jedna z žen, které muzeum a výstavu Peeping Tourists neboli Šmírující turisté provozují.

Část expozice připomíná obývací pokoj zařízený jako v polovině 20. století|foto:Jiří Klečka, Český rozhlas

„Na letišti a na hranicích měli dokonce kadeřníky, kteří nakrátko ostříhali muže s dlouhými vlasy, protože bylo zakázáno vstoupit do Albánie s dlouhými vlasy,“ dodává.

Albánie se cestovatelům poprvé otevřela na konci 50. let. Zpočátku jich do země přicházely jen desítky. Celkově směli navštívit asi dvacet hotelů – všechny měla pod dohledem místní tajná služba.

„Tady v tom popelníku na cigarety měla tajná služba mikrofony. Popelníky byly v restauracích nebo v hotelových pokojích,“ ukazuje Brunilda. „Bezpečnostní složky pak nahrávky přeložily. Některé se nám na vyžádání podařilo získat. V archivech albánských úřadů je o turistech přes 10 tisíc stránek.“

Hodža a Coca-Cola

Muzeum albánského turismu za dob komunismu vypadá ve své první části trochu jako obývák z poloviny minulého století. U zdi stojí vitrína s různými předměty, je tady také zrcadlo, budíky, skleněné sošky a všemu dominuje trošku pomačkaná plechovka od Coca-Coly. Není tady náhodou.

Máma prázdnou plechovku koupila od kolegyně ze školy. Celé odpoledne pak s babičkou dumaly nad tím, kam plechovku postavit a jestli ji třeba neoživit čerstvou růží ze zahrady. Nakonec došly k závěru, že růže by sice byla originální, ale odváděla by pozornost od estetické hodnoty plechovky, kterou nakonec umístily na naši nejhezčí vyšívanou dečku. Plechovka Coca-Coly vyjadřovala společenský status: kdo měl to štěstí a nějakou vlastnil, vystavoval si ji hrdě v obývacím pokoji, většinou na ručně vyšívané dečce na televizi nebo na rádiu, často hned vedle fotografie Envera Hodži.
Z knihy Svobodná albánské spisovatelky Ley Ypiové

„Drahý Albturisme“

Muzeum také ukazuje, jak se za dob Hodžovy totality žilo. Průvodkyně vypráví o nedostatcích v obchodech, zatýkání a popravách příbuzných, o sousedech, kteří často donášeli tajné službě. Mezi exponáty jsou předměty ze socialistických zemí, ale také dopisy lidí, kteří albánský úřad Albturist žádali o povolení ke vstupu do země.

Dopis od Čedoku z července 1956|foto:Jiří Klečka, Český rozhlas

„Tady je například jeden ze Spojených států, napsal ho John Polydorius a ptá se: ‚Drahý Albturisme, rád bych se dozvěděl více o vaší zemi, pošlete mi o ní prosím více informací, například noviny nebo zprávy z tiskové agentury.‘ Úřady to přeložily do albánštiny,“ čte ze skenu dopisu Ariana, další žena, které se o výstavu starají.

„Nevíme, jestli tenhle člověk dostal vízum, ale psal v roce 1983 a v té době jsme byli pro Spojené státy uzavření. Snažíme se jeho nebo jeho rodinu kontaktovat a zjistit, jakou dostal odpověď a jestli se tehdy do Albánie podíval.“

Kromě Johnova dopisu může návštěvník nahlédnout i do korespondence s cestovními kancelářemi, které do Albánie chtěly pořádat zájezdy. Mezi dokumenty nechybí ani ty od českého Čedoku.

„Když jsem cestovní kanceláři řekla, že tu máme kontrakt s Čedokem, byli překvapení. Jak jste k němu přišli?“ přibližuje reakci české strany Ariana. „Je to jeden z prvních, protože úřad Albturist byl založený v roce 1956. Celkem jich bylo sedm nebo deset,“ doplňuje Brunilda s tím, že první skupina Čechoslováku do Albánie přicestovala už v červenci 1956.