Po stopách jedenácti milionů imigrantů: Ellisův ostrov býval vstupní branou do Ameriky, přivítal Jiřího Voskovce i Madeleine Albrightovou
Tento týden uplynulo třiasedmdesát let ode dne, kdy pozdější americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová připlula kolem Sochy svobody na sousední Ellisův ostrov. Spolu s Jiřím Voskovcem patří k nejslavnějším Čechům, kteří tímto zařízením prošli. Imigrační středisko Američané zrušili v listopadu 1954 po víc než šedesáti letech existence. Chátrající areál opravila a jako muzeum ho udržuje Nadace Sochy svobody a Ellisova ostrova.
Na maličký Ellisův ostrov hned vedle Sochy svobody se coby návštěvníci dostanete jedině trajektem. Buď z jižního cípu newyorského Manhattanu, který je se svými mrakodrapy na dohled, anebo z terminálu na protějším břehu, už ve státě New Jersey.
Jedenáct milionů příběhů
„Vydáváme se přesně ve stopách jedenácti milionů lidí, kteří zdejším imigračním střediskem prošli,“ těmito slovy mě na ostrově mě vítá prezident Nadace Sochy svobody a Ellis Islandu Jesse Brackenbury a ukazuje na dveře velké budovy, kam je to od lodi jen několik kroků.
„Vstoupili jsme do haly, které se říkalo úschovna zavazadel. Ruch je tady i teď, když je tu skoro prázdno. Takže si představte, když tudy procházely ty davy lidí, ozvěna tu odrážela všechny ty jazyky. Vstoupili jste sem nejistí a vystresovaní. Tady jste mohli odložit své zavazadlo. Někteří nevěřili, že to je bezpečné, a tak táhli své věci nahoru po schodišti vpravo. Tam kontrola začínala, i když jste o tom ani nevěděli,“ popisuje Jesse.
Jen dvě procenta lidí, kteří sem připluli, nakonec Američané do své země nevpustili. Většinou ze zdravotních důvodů, kam ovšem kromě závažných infekčních nemocí úřady řadily třeba i tělesné nebo mentální handicapy.
Cesta Madeleine Albrightové
Stoupáme nahoru do druhého podlaží, kde se rozkládá obří registrační místnost. Představte si sál s velkými okny, lavicemi, vysokým stropem a prstencovým balkonem nad hlavou. Tady se čekalo, až se vás ujme imigrační úředník. 11. listopadu 1948 tudy prošla i jedenáctiletá Marie Jana Korbelová, dnes známá jako Madeleine Albrightová.
Čtěte také
Ředitel historického střediska zdejšího památníku Stephen Lean mi ukazuje dobové listiny se zápisem o připlutí rodiny Korbelových: „Madeleinin otec tou dobou pracoval pro OSN a poslal zbytek rodiny do Ameriky napřed. Sám připlul až v prosinci 1948.“
Madeleine Albrightová dodnes na připlutí do Ameriky kolem majestátní Sochy svobody v dobrém vzpomíná. Tak jako většina imigrantů, strávila ve zdejším středisku jen několik hodin.
Horor Jiřího Voskovce
Zato Jiří Voskovec, tomu se zdejší pobyt při jeho čtvrté cestě do Ameriky v roce 1950 změnil v noční můru. Sám to označil za kafkovský zážitek.
Čtěte také
„Neznal obvinění, která vůči němu byla vznesena. Přiletěl letadlem se statusem uprchlíka bez státní příslušnosti. Z letiště ho ale zavezli sem a strávil tu nakonec přes deset měsíců. To bylo velmi neobvyklé, běžně tu lidi zadržovali několik dní,“ vysvětluje Stephen Lean, ředitel zdejší kartotéky.
„Možná hrálo roli politické klima začínající studené války. Po odvolání proti němu jeden ze svědků u soudu vypověděl, že sympatizuje s komunisty. Nakonec Voskovec s odvoláním uspěl, vpustili ho do země, takže se stal součástí i našeho kulturního dědictví,“ uvažuje Lean.
Rodinná historie slavných předků
V kartotéce by vám uměl vyhledat, že do Spojených států tudy vstoupili i další slavní přistěhovalci – třeba Albert Einstein nebo Alfred Hitchcock. Ostatně odhaduje se, že skoro 40 procent Američanů má mezi předky někoho, kdo na nový kontinent přišel právě přes tento ostrov.
Jak mi ukazuje Jesse Bradenbury, na konci imigračního procesu čekalo cestující osudové schodiště směrem zpátky dolů z registrační haly. I dnes vidíme, jak je zábradlí rozděluje na tři části. To bylo klíčové.
„Dvě z těch tří cest vedly k velké radosti, ta třetí znamenala dny nebo měsíce tady na ostrově, případně odjezd zpátky domů. Pasáž vlevo je pro ty, co mohli pokračovat do New Yorku, prostřední částí šli ti, co byli taky volní, ale pokračovali vlakem někam na západ, a schody vpravo byly určené těm, kterým úředníci vstup do země nepovolili. Dole pod schody je prostor známý jako místo polibků. Tam čekali lidé s cedulkami a líbali se s příchozími, jako je to dnes na letištích. Právě tam jste se znovu setkali třeba s rodinnými příslušníky, co už do Ameriky dorazili dřív a za kterými jste podnikli tuhle dlouhou cestu,“ popisuje.
Aby se nezapomnělo...
S rozvojem letecké dopravy přestalo dávat smysl mít hlavní imigrační středisko na ostrově při ústí řeky Hudson do Atlantiku. I to byl jeden z důvodů, proč americká vláda v listopadu 1954 tohle zařízení tady na Ellis Islandu zrušila.
Postupně se dostalo do dezolátního stavu, Nadace Sochy svobody a Ellisova ostrova zdejší budovy opravila a vybudovala tu památník, který je teď turistickou atrakcí. Kromě toho tu vzniklo americké národní muzeum imigrace s rozsáhlou databází, kde si každý může vyhledat, jestli tudy neprošli také jeho příbuzní.
Související
-
Hotel Migrante na mexické hranici: vítejte na místě pro ty, kteří přišli o svůj americký sen
V hotelu Migrante v pohraničním městě Mexicali je trvale plno. Ve svérázné ubytovně si léčí duši ti, kterým deportace ze Spojených států vzala sen o lepším životě...
-
Jaké byly osudy emigrantů před sto lety? Muzeum v Německu oživuje příběhy skutečných lidí
Migrace byla pro Evropu výzvou už před sto lety. Většina zaoceánských parníků odplouvala z německého přístavu Bremerhaven, kam se nalodilo přes sedm milionů lidí.
